Tedy aby nedošlo k mejlce - já zatím (ještě stále) ne. Pouze moje články. Už dozrál čas. Asi je to tou mateřskou nebo nevím, ale nějak jsem pocítila absenci sociálního kontaktu. To máte tak, když přijde podzim, nechce se vám vystrkovat čumák z domu, manžel je půl dne v práci a další půlden pendluje mezi barákem, prodejnou stavebnin a hobby marketem... a vaše mluva se smrskla na pár citoslovcí směrem k dítěti. Potřebujete se vyjádřit. Seberealizovat. Nebo prostě jen pochlubit, co se vám v posledních dnech zase (více či méně) povedlo...
Občas se mi někdo svěří, že moje příspěvky čte. A to si pak většinou říkám, jaká je škoda, že můj web neumožňuje zpětnou vazbu. Ať už by šlo o kritiku pozitivní či negativní, člověka to motivuje. Váš názor mě zajímá!
Grafiku Maičkostí jsem si vytvořila sama a k životu je přivedl můj manžel. Mají spoustu nedostatků. A teď si nasypu popel na hlavu: ano, miláčku, měl jsi pravdu, ten "í-frejm" byla blbost (aneb architekti nejsou vždy tak úplně praktičtí lidé, když je ve hře dyzajn ;-))... Takže asi chápete, že za těchto okolností už nemám sílu přijít za ním s tím, že bych chtěla (krom toho miliónu v průběhu času už zapracovaných požadavků) přidat ještě funkci komentářů. Rozvádět se opravdu v brzké době nechystám :-D. A tak jsem se rozhodla pro řešení o mnoho jednodušší, a to přestěhovat svoje články na blog. Na stránky s předpřipravenou šablonou, kterou zvládne editovat i cvičená opička (rozumějte I JÁ, TECHNOLOGIEMI NEPOLÍBENÁ). Abychom mohli vést dialog, pokud by po něm někdo z vás třeba zatoužil. Abych zjistila, kdo jsou vlastně ta čísla na mém počítadle návštěvnosti. Abych se lépe poznala s vámi, ostatními kreativci! :-)
Maičkosti coby knihovna mých výtvorů zůstávají v nezměněné podobě, dál sem můžete nahlížet, dál ji budu aktualizovat. Stěhuji se pouze s články. Nově je naleznete na adrese www.maickosti.blogspot.cz . Tam se s vámi budu těšit na virtuální shledání. I na vaše názory. Tak ahoj a naviděnou!
Tramtadadááá - s radostí Vám představuji můj nejnovější bazarový úlovek (tedy lépe řečeno nejnovější DOKONČENÝ úlovek - několik dalších totiž na své slavné zítřky teprve čeká): houpací křeslo z šedesátých let. Ohýbané bukové dřevo a jednoduchý tvar sedáku, přesně tak, jak to mám ráda. Perfektně pasuje k mým bruselským křesílkům, které jsem Vám ukazovala už před časem. Pořízeno na s-bazaru za krásných sedm stovek. Domů přišla obrovitánská bedna... a pak se začaly dít věci. S původním typicky oranžovým lesklým nátěrem si moje vibrační bruska poradila hravě. Část jsem - v tu dobu už s megabřichem - zvládla sama, velkou měrou se pak podílel můj taťka. Detaily a záhyby jsem si následně dobrousila ručně. Ošetřila jsem opět bezbarvým matným akrylovým lakem. V otázce čalounění jsem tentokrát měla jasno hned od začátku: žádná klasická potahovka, žádné vzory, musí to být jednoduché, aby se pohledově nepotlouklo s křesly, až se potkají v jednom prostoru. Filc byl pro mě jasnou volbou. Miluju ho na nábytku od MMinterier i na skandinávských kouscích. Chtěla jsem šedý melír. Toto zadání mi připadalo dost jednoznačně. Jak moc jsem se mýlila, jsem ovšem zjistila až poté, co jsem s otazníkem v očích prošmejdila velikou budovu naproti Vojenské nemocnici a nakonec vítězoslavně přistála u dveří vzorkovny Brněnské továrny plstí (mimochodem ukrytá je opravdu pěkně!). Když jsem vstoupila do malé místnůstky se spoustou polic, chvíli to vypadalo, že moje představa uspokojena nebude, všude přihrádky s polotovary pro kreativní tvoření - výseky kytiček, zvířátek a bůhví čeho ještě - ale nic, co by vypadalo jako metráž. Na stojanu jeden vzorník s omezenou barevnou škálou, navíc v nevyhovující tloušťce... pak ale přišla slečna a že prý co si jako přeju. Popsala jsem jí svůj záměr a když už jsem se pomalu otáčela na patě k odchodu, pokynula mi, abych ji následovala do skladu. A pak jsem, přátelé, vstoupila do jiné dimenze: obrovská hala a vůkol role a role materiálu. Je libo přírodní vlnu či směs? Tloušťku 2… 5 a nebo ještě více milimetrů? Šedý melír světlý, tmavý... nebo něco mezi? Skoro se mi zatočila hlava. Všech pět adeptů jsem si vyfotila na mobil a řekla, že si to nechám projít hlavou. Vyspala jsem se na to, telefonicky zkonzultovala s čalouníkem a o pár dní později už jsem si šla pro svého favorita - osmdesáti procentní vlnu, světle šedý melír v tloušťce 2mm.
Musím Vám říct, že výsledek u některých vzbudil rozpaky. Čalouník mi hotové křeslo předával se slovy, že jako dobrý, šilo se to pěkně, ale když si na to sedl, kouslo ho to... a až to budu chtít za pár týdnů vyměnit, ať se prý ozvu. Ségry reakce při pohledu na barvu potahovky byla ve stylu "to už je jako hotové? Takhle to zůstane?". Tak tedy nevím. Ale já jsem prostě spokojená! Je to takové, jaké jsem to chtěla: jednoduché, nadčasové. Můj manžel by možná oponoval, ale podle mě to teda NEKOUŠE! (nemá si na to co sedat nahej, že jo!). A vůbec - co si o tom myslíte vy? Líbí? Nelíbí? Zajímá mě váš názor! Že ho nemáte jak sdělit? Nebojte, už brzy budete moci - usilovně na tom pracuju. Zůstaňte na příjmu!
Začala jsem v těhotenství a zjistila, že nic jiného už plést asi ani nechci (tedy kromě levé a pravé strany – tu si asi nepřestanu plést nikdy! :-D). Oproti oblečení pro sebe má tohle tvoření totiž ohromnou výhodu – nemusí být úplně ťip ťop, děti totiž žádné ladné ženské křivky, které by bylo potřeba vyzdvihovat, nemají a NAVÍC – jde to děsně rychle. Tím pádem větší motivace, protože výsledek se dostavuje takřka mrknutím oka. Třeba tento svetr – můj úplně první – jsem zvládla za dva večery. Střih jsem si našla na stránkách Garn studia a byl zdarma ke stažení. Přírodní vlnu v petrolejovém odstínu mám od stejné značky. Doplnila jsem ji režnými dřevěnými knoflíky a vznikl unisexový kousek velikosti cca 74. Už teď se těším na jaro, až v něm Madlenka bude dělat parádu. A vy se těšte na další příspěvky podobného charakteru, svetrování mě totiž docela chytlo a před porodem jsem stihla vyplodit ještě další dva, poněkud sofistikovanější, kousky ;-)... coming soon.
A já ho miluju! Ten hezký říjnový podzim. Vzduch ještě není úplně mrazivý, vlhký a vlezlý, takže se dá procházkovat šustivým listím a kochat se tou spoustou barev. Na podzim, zejména v oblékání, miluju hořčicovou, cihlovou, khaki a hnědou, zkrátka ty tolik typické odstíny pro tohle období. Hořčice už několik sezón u mě vede! Snad i proto jsem si tolik oblíbila tenhle nákrčník. Upletla jsem si ho z čisté přírodní vlny značky Drops a použila přitom jednoduchý rýžový vzor (aneb hladce-obrace a v druhé řadě obráceně ;-)). Rozměr je cca 30x15cm, tedy 60ti centimetrový pruh pleteniny se sešitými konci. Myslím, že jsem ho mohla udělat o něco kratší, víc by pak hřál i zepředu (takhle do něj trochu táhne, takže se na krutomrazy opravdu moc nehodí, spíš na ten příjemný slunečný říjen...). Je poměrně univerzální a hodí se opravdu ke kdečemu, nejraději ho kombinuji s černobíle pruhovaným tričkem a dlouhatánským khaki svetrem, který je až ke kolenům - krásně je rozzáří. Nově jím doplňuji i nosicí bundu, která je v petrolejové barvě (mimochodem taky naprosto úžasná barevná dvojice!). Kdyby někdo nevěděl, co je to nosicí bunda, tak to je prosím povinná jarně-podzimně-zimní výbava matek šátkařek. To jen kdybyste náhodou potkali ve městě někoho, kdo má na bundě zip i vzadu a vrtalo Vám hlavou, jestli se mu tolik potí záda, a nebo si to nasadil obráceně ;-). Tak ne. Je to na nošení děcek na zádech - aby jim nebyla zima, zahuhláte je pod svoji garderóbu. Toto ale jistě není jediný způsob, jak potomstvo "zateplit na zimu". Pokud Vás zajímají i další možnosti, zejména ty DIY, těšte se na příští článek. Podzimu zdar!
J. byla první člověk, kterého jsem v Brně znala. Byla to ta holka s dikobrazím účesem, co vedle mě postávala na vrátnici vysokoškolských, tou dobou už témeř prázdných, kolejí, kde jsem se jako devatenáctileté světa neznalé kuře ubytovala na týden a půl, po dobu, co probíhaly přípravné kurzy k přijímačkám na fakultu architektury. Dali nás na stejný pokoj. Tam jsem zjistila, že máme druhého rána společnou cestu. A pak přišla K. a zaplnila poslední erární postel. Byly jsme tři. Pak jsme na kurzech potkaly H. A nakonec jsme byly čtyři. Ačkoli konkurentky, neboť tou dobou se na vytouženou školu dostal jen každý pátý uchazeč, tak nějak jsme se cítily být vlastně spolu. Asi proto, že v jednotě je síla, jsme uznaly, že bude výhodnější si v den D vzájemně napovídat a zvýšit tak svoje šance. Povedlo se. A tak jsme po prázdninách v plném počtu usedly do stejných lavic a po roce přistály na společném privátě a pak i na dalším. Přes všechna úskalí jsme to "spolu" dotáhly až k promoci a tahle naše parta se nerozpadla ani po skončení školy. Ačkoli nás rozdělily kilometry, pravidelně jsme se scházely, pořádaly společné akce a jeden rok i dovolenou. Takovou dámskou jízdu do Budapešti. Bylo to výborné! Proto jsme si loni řekly, že to musíme zase zopakovat a přemýšlely jsme, kam to bude tentokrát. Los nakonec padl na Miláno a nejen proto, že je to město módy, a nejen proto, že toho roku český pavilon na Expu navrhoval náš spolužák z ročníku. Předběžně se stanovil květen a začalo se plánovat. Hlavní jsou levné letenky – řekly jsme si. Datum se jim přizpůsobí. Hledaly jsme na internetu a když už koupě byla pomalu na dosah, přišla J. s tím, že svoji účast ruší. Byla ve čtvrtém měsíci a bála se letět. Tak jsme místo ní začaly hledat náhradníka, aby se zachoval původní počet účastníků. Našly jsme. Termín nám mezitím jaksi vyšuměl, a tak se stanovil náhradní, na srpen. Pak přišla K. s obavou, že by jí srpnová vedra nemusela na její zdravotní stav dělat dobře. Diagnóza: jináč číslo dvě. Neuplynuly ani tři měsíce a i já sama jsem zjistila, že jsem těhotná. A tak jsme se na pavilon s populárním koupacím bazénkem podívaly na fotkách a přání navštívil dóm zapsaly do deníčku na někdy příště. A pak se naše Miláno postupně začalo zhmotňovat. Koncem září se narodil Osvald. Další rok v lednu Rozálka a nakonec v červenci naše Madla. Dlouho jsme se nebyly schopné sejít. Snad nejdéle v naší společné historii. S dětmi je to holt jiné. Nejdříve plán překazila rýmička prvního z nich. Následně rýmička jedné maminky. Vyšlo to až na potřetí a to už měly rýmičku pro jistotu všechny tři ratolesti najednou. Ale stejně je milujeme! Jsou nepředvídatelní, nároční... ale prostě neskutečně roztomilí. Člověk se od nich každý den něco naučí. Rozhodně se nedá říci, že bychom ustrnuly v jednom bodě! A proto jen a jen pro ně je dnešní příspěvek a taky moje další písmenkové tvoření. Rozálce jsem limetkovo-vínovo-růžovou kombinaci ladila k vybavení ložnice rodičů. Pan Osvald dostane brzy vlastní pokojík a jelikož jeho barevné schéma zatím nebylo odtajněno, zvolila jsem nejvíc neutrální chlapáckou kombinaci, jaká byla možná. Madlenka dostala růžovku. Snad proto, že skoro nic růžového nevlastní. V otázce outfitů to s ní nepřeháním. A když už ano, mám ráda trochu ji utlumit šedou. V tomto případě šedou a šedivější. Myslím, že se bude hodit do jakéhokoli pokoje, zatím je totiž stále imaginární (i když plány na to, jak by mohl vypadat, už se mi pomalu rýsují v hlavě ;-)). Myslím, že než prckové poznají, že ta girlanda je právě o nich, tak ještě nějaký ten rok uplyne. Ale to jim rozhodně nebrání v tom, aby ji mohli pozorovat. Třeba jako v našem případě z přebalovacího pultu...
Miláčkové, děkujeme, že vás máme, být mámou je prostě nejvíc! :-)
... a po většinu času i bezkofeinové. Takto jsem degradovala svou vášeň od té doby, co jsem mámou. Čas jako veličina je teď ještě víc relativní, než byl kdy předtím. Když dítě nechce usnout, zdá se každá minuta nekonečně dlouhá. Naopak když se vracím ke svému oblíbenému moku, občas mi připadá, že jsem se najednou, ani nevím jak, ocitla v jiné dimenzi jen tak lusknutím prstů – kdy to, probůh, stihlo vystydnout??? A tak už se vlastně ani nedivím tomu, že jeden z mých předporodních výtvorů Vám představuju až teď... S příchodem chladného počasí už působí tak trochu mimo... no, vlastně stejně jako já! :-D Přesto bych ten stav za nic na světě neměnila. Navzdory mým původním obavám z toho, jak budu jednou schopná dobrovolně obrátit svůj život vzhůru nohama a trávit 24 hodin denně s malým tvorem (kteréžto jsem nikdy nevyhledávala a nikdy mi vlastně nebyli ani nijak sympatičtí – jen to řve a vylučuje!), teď můžu s klidem prohlásit, že hormony fungují bezvadně – jsem zpitomělá zamilovaností a vypadá to, že mě to jen tak nepřejde. Ano, jsou chvíle, kdy se mi chce mlátit hlavou o zeď a jsou chvíle, kdy chci toho živočicha vyhodit z okna, ale pak stačí jeden bezelstný úsměv a jeden pohled na to, jak pokojně spí, a je vymalováno!
Ale zpět k tvoření. Tohle už byla kratochvíle opravdu těsně před dnem D. Prostě jsem se začínala hodně nudit a nevěděla, co s roupama, a tak jsem projela úhledně urovnané zásuvky s připravenými dětskými oblečky a byla tam tahle bodýčka. Čistě bílá. Praktická... ovšem nenadchne, neurazí. A tak jsem se rozhodla, že to trochu vylepším. Látka mi zbyla z kolové sukně a motiv králíka mě napadl nějak zcela spontánně. S obšíváním na stroji jsem měla premiéru, takže k dokonalosti to má daleko, ale na druhou stranu myslím, že to nedopadlo úplně nejhůř (napotřetí!). Bambule je z bavlny, zespodu jsem ji podšila filcem, aby uzlíky od nití neškrábaly. Kdybyste se chtěli pustit do podobného projektu, tak vězte, že to je záležitost sotva na hodinu, nic světoborného – zvládnete tedy i na mateřské s nespavcem. A krásně se tím dají zrecyklovat odstřižky, kterých je mi vždycky líto vyhodit... Níže přikládám foto i s figurantkou. I to už je poněkud mimo. Tehdy jsme měli doma hubeňouru s necelými třemi kily. Dneska máme úplně jiné dítě (Předně má tedy o dost méně vlasů a o dost více brad :-P). Holt, jak říkám, čas začal být u nás doma velice relativní veličina!
... na kole sice k oltáři nedojeli, ale den před svatbou, stranou všeho shonu a běsnění, si ženich ještě stihnul vyšlápnout na Smrk (to je, pro nic netušící jedince, takový vrcholek v Beskydech ;-)). Akční jsou ale oba dva i s nevěstou. A ze všeho nejraději lezou. Proto mi tak nějak připadalo, že by bylo vhodné klasiku v podobě svatebního stromu malinko poupravit. A tak jsem vzala pero, tuš a vzniklo tohle kolo. Tedy vlastně dvojkolo. Které veze náklad v podobě lezecké výstroje. A kupu balónků k tomu. Ty ale teprve vzniknou, až se na nich zvěční svatební hosté... Šli jsme příkladem a udělali první tři otisky. Díky tomu si na nás novomanželé budou moci vzpomenout i po letech, že jsme tam byli s nimi. A my taky určitě nikdy nezapomeneme na Floydy a "ano" v hradní komnatě (... a taky na to, jak si naše dítě stihlo posrandit svůj parádní svatební outfit durchum durch až na lopatky ještě před zahájením obřadu, ale to sem nepatří :-D).
Takže... Zuzi a Martine, ať je ta společná jízda šťastná a přesně podle Vašich představ!
Mě ji naučila moje prateta. Zprvu jsem si myslela, že jde o francouzský výraz pro něco hodně sofistikovaného. Opak je ovšem pravdou. Žáves znamená "žádné velké sr*ní". A přesně nějak tak vznikl tento přívěšek. Z rozváleného keraplastu jsem vykrojila od oka pětiúhelník. Po vytvrzení na vzduchu natřela černou barvou a zlatěnkou a nakonec navlékla na šňůrku, jejíž konce jsem záměrně nechala úplně nezapracované. Celá záležitost má cca 3x4cm a zapíná se na klasickou minikarabinku. Nic převratného, ale k doplnění jednoduchého trička se občas hodí. Ta zlatá barva mě totiž, jak jste si už asi všimli, poslední dobou baví. No a černá... tak ta je vůbec nejvíc. V každé době!
Zde nastala největší krize mého mateřského vybírání. Opravdu MOC jsem chtěla koupit hotový výrobek. Už jenom proto, abych nemusela opět řešit, jak to na tu korbičku vlastně vůbec připnu. Jenže zase ta moje rozežranost. Moc barevné, moc sladké, moc plastové, moc... všechno!
I rozhodla jsem se zrecyklovat pozůstatky mého dečkového řádění. Unisexovost jsem zařídila kombinací obou motivů.Z patchworkových okýnek jsem vystříhala panenky. Z dolní části autolátky, z pruhu, který byl umístěn pod panelem, barevná vozítka. Měla jsem štěstí, že autíčka se nacházela ve dvou řadách, jedna jela tam a druhá zpátky, takže se vyloženě nabízelo udělat z nich oboustrannou záležitost. U panenek to bylo ještě jednodušší, protože jsou osově symetrické. Díky tomu je řetěz stejný z obou stran, takže se můžu kochat já i Madlička. Všechny figurky jsem opatřila stužkou na zavěšení, v mém oblíbeném puntíku, a navěsila na tlustou kloboukovou gumu. Konce jsem upravila a vytvořila ouško, které jde jednoduše provléct na plastový kroužek a ten pak nasunout na hranu stříšky. Systém to možná není moc sofistikovaný, ale funguje dobře, lze jednoduše odnímat i posouvat. To, že mezi pajduláky vložím dřevěné kuličky, bylo jasné od začátku, vlastně mě k tomu inspirovaly korále a la počítadlo, které jsem před časem vyráběla pro kamarádky k Vánocům. Většinu jsem jich ponechala režných, některé pro oživení natřela na černo balakrylem (měl by mít atest pro kontakt s dětskou pokožkou, ale stejně myslím, že na ně prcek nikdy nedosáhne, takže je to vlastně asi jedno). Černá a bílá barva jsou prý první, které děti registrují. A taky jasně ohraničené, výrazné plochy a vzory. Tak nevím, jak přesně to funguje, ale pravdou je, že Majda už existenci řetězu visícího před její hlavou zaznamenala asi měsíc a půl zpátky. Projížděly jsme zrovna alejí, koukala na oblohu a na stromy a pak si všimla, že se kousek od ní něco pohupuje. Vydržela na to koukat docela dlouho. A tak vtipně se jí u toho rozjížděly oči. Tím mě nějakou dobu hodně bavila a rozesmívala. Teď už má vidění docela vyladěné. A tak doufám, že si tu parádu užívá stejně jako já!
Navzdory tomu, že má nálepku vegan a raw, což leckomu zní skoro jako sprosté slovo, může se po ní utlouct i můj manžel. Je prostě výborná. Základ ze sušených rajčat a semínek a pak už jen dochutit bylinkami. Recept je z mého oblíbeného food blogu Veganotic.cz. Jediné její mínus je pořizovací cena. Ono přecejen když máte většinu objemu udělat z materiálu, který je drahý sám o sobě, není divu, že si dvakrát namažete chleba a končíte... nedávno jsem ale zabrousila k Děvčeti u plotny (devceuplotny.cz) a ta mi pomohla můj problém vyřešit. Alternativní pomazánka, kterou vidíte na obrázku, je z bílých fazolí. Ostatní ingredience se ale celkem shodují, takže dostanete podobný výsledek, jenom pikantnější. Chuťově malinko připomíná bulharskou pomazánku... a HLAVNĚ je jí fakt kupa! Perfektní svačina na půlku týdne a ještě jsem si dvě skleničky odložila do mrazáku "na pak" ;-) Určitě vyzkoušejte! Přeju dobrou chuť! A příště opět něco z mého mimokuchyňského tvoření...
... tak mám dnes pro Vás další ze série mých malých domácích repasí. Tentokrát jde o židle Ironica z Tonu. Sháněla jsem je hrozitánsky dlouho, snad rok a půl. Aukro i jiné bazary jsou jich plné, ale jejich majitelé zjevně vycítili, že se jedná o přitažlivý kousek, a tak za ně vždy chtěli nekřesťanské peníze. Ale kdo si počká, ten se dočká, a tak se jednoho dne na internetu objevil inzerát, kde jsem celou sérii čtyř kusů pořídila za překrásných pět set korun! Židle přitom byly ve výborném stavu – krom "fasády" jim vlastně nic nechybělo.
Brousila jsem ručně. Ono taky s kulatými, kónickými profily si ani sebelepší bruska moc dobře neporadí. A brousila jsem dlouho. Poslední kousek asi týden před termínem porodu. Věděla jsem, že to nemusí být úplně precizní, protože jsem měla v plánu konstrukci opatřit barvou, ale snažila jsem se, aby na ní dobře držela, a tak bylo nutné zbavit se hladkého lakovaného povrchu. Barevnost byla od začátku jasná. Stála jsem o černé židle. K nim mám totiž vyhlídnutý překrásný – a veliký – dubový stůl. Aby to ale nebyla taková nuda, jednu jsem udělala jinou. Pudrově růžovou. Když jsem se mazlila se štětcem, v jednu chvíli jsem si tím rozhodnutím přestala být jistá. Ta růžová působila dost světle, až vybledle (manžel hotový kousek poprvé spatřil jednoho večera, když se vracel domů ze sedánku s kamarády, pod umělým osvětlením, a pravil, že to vypadá moc dobře. Druhý den na přirozeném světle se ale dostavilo zklamání: "ajé, ono to je růžové? Já myslel, že bílé" :-(... ). Židle ovšem chytla šmrnc až ve chvíli, kdy jsem ji postavila k černé kamarádce. Najednou ta růžová byla podle mě "tak akorát". Manžel možná nebude souhlasit, ale já jsem nakonec z výsledku nadšená. Pokaždé, když projdu okolo, tak se tím pohledem potěším. A co teprve, až budou stát všechny vedle sebe, bok po boku, v novém domě, u toho nádherného bytelného stolu? Těším se velice!
Dneska tedy zmiňovaná klučičí verze dečky. Přiznám se, že takový ten klasický koberec se silnicemi moc nemusím. Mají ho všude – v domácnostech, u lékaře a dokonce na pobočce zdravotní pojišťovny. Když jsem ale uviděla tuhle překrásnou látku, neodolala jsem. Myslím, že tady designérka ten dopravní motiv posunula dál. Přitom je to pořád milé a hravé. Byla to jednoznačná volba. Původně jsem uvažovala, zda panel s rozměry přes devasedát centimentrů nezkombinovat s jiným motivem ze stejné kolekce, protože opravdu bylo z čeho vybírat, nakonec mi to ale přišlo už moc ukecané, a tak jsem jej zklidnila drobným puntíkem. Z rubu navíc i hvězdou. V barevně sladěném odstínu – pochopitelně!
Celkově má deka nakonec něco přes 115x130cm, takže je rozhodně dostatečně veliká na všemožné začátečnické blbnutí a plazení. Uvnitř jsou dvě vrstvy tlustého vatelínu, po celé ploše. Trochu jsem bojovala s vnitřním prošitím, aneb jak to udělat, abych neznehodnotila cesty a silnice pravidelným čtvercovým rastrem, který by zabránil zcuckatění výplně při praní. Nakonec jsem se rozhodla dopravní zakřivení respektovat. Z rubu se tedy propsala Kvíčalovská klikatice. Takzvaně z nouze ctnost :-) Stejně jako u panenkového modelu, i zde jsem našila aktivity – knoflíky, pískátka, šusťáky... osobně si ale myslím, že tahle dečka přijde nejvíce vhod v pozdějším věku, až bude Madla chytat rozum a zjistí, k čemu se ta barevná krajina dá využít. A pěkně se na ní vyřádí. Aspoň tedy pokud bude jako moje ségra, která nad všechny panenky světa nejradši jezdila po koberci s blikajícím a řvoucím policejním vozem. Možná, že bychom ho ještě někde na půdě vyhrabali...
...musíte každému doktorovi na kdejakém prenatálním vyšetření třikrát nahlas zdůraznit, aby do patřičných partií ultrazvukem vůbec nezajížděl. Pak ještě pro jistotu odvracíte hlavu, když se vyšetřuje délka stehenní kosti, protože co kdyby náhodou tam nedopatřením nějaký ten "pinďa" vykoukl a bylo po napětí! My to tak měli. Rozhodli jsme se napínat sebe i naše okolí devět měsíců. Nechat si to až na sál. Vlastně nám bylo docela jedno, zda to bude holka, nebo kluk, ale ten POCIT! Bylo to jako čekání na Ježíška – co pod tím stromečkem nakonec přistane? Nad jmény jsme si dlouho lámali hlavu, měli jsme samozřejmě připraveny ženské i mužské varianty. Většina rodičů dítě oslovuje už v děloze. My tomu zárodečku v prvních týdnech začali říkat fazolka. Přetrvalo to i poté, co už připomínal spíše lilek a nebo nohatý melounek. A přetrvalo to až dodnes, ačkoli oficiálně už je to Madla. Pro nás ovšem navždy a jedině fazolka :-)
Někteří nám řekli, že je to sympatické, jiní se podivovali nad tím, jak to můžeme vydržet... a pak byli tací, kteří z toho chytali psotník. Hlavně tedy budoucí babička, která tři čtvrtě roku nedělala prakticky nic jiného, než že se rozplývala nad miminkovskými outfity a neustále chtěla nějaké kupovat, jenže co s barevností, že? Snad díky tomu máme nakonec veškeré oblečky unisex a já jsem za to moc ráda. Jednak, jak jsem už zmiňovala, pro růžové holčičky nemám tak úplně pochopení... a druhak z praktických důvodů. Kdo ví, jak se tatínek pochlapí příště a přece nebudeme neustále kupovat novou garderobu, tím spíše, že se prckům šatník mění pomalu každý měsíc...
Ale zpět k tématu. Rozhodla jsem se, že naší malé fazoli ušiju hrací dečku. Důvod byl opět prostý, žádná mě v poměru cena:výkon dostatečně nenadchla. A pak – těch krásných látek! Možnost vdechnout jim život v originálním výrobku, který bude jen náš a nikoho jiného, byla prostě vzrušující! Vybírala jsem dlouho. Chtěla jsem unisex. Nakonec jsem ale neodolala holčičácké sérii s panenkami a ryze pánskému automobilovému motivu. A tak mě napadlo ušít deku oboustrannou. Pak látky dorazily. Ta klučičí byl vlastně panel, kde se každý motiv objevil jenom jednou. Navíc obdélník. Nechtělo se mi z té krásy střihnout ani centimetr! Holčičí vzor byl naopak zcela jasný čtverec... a tak jsem dumala a dumala... a nakonec mám deky dvě! Oboustranné tedy jsou. Z rubu jsem ale použila jednodušší motiv, jen jako doplněk. Výsledek by tedy mohl sloužit i jako docela pěkná přikrývka. Na práci jsem nebyla sama, pomohla mi máma. Bylo to už jen pár týdnů před porodem, a tak jsem pro jistotu zakotvila doma – kdyby náhodou. Přijela za mnou do Brna a udělaly jsme si dámský víkend. Měly jsme vzletné plány, kam mezi šitím pro miminko vyrazíme, co zkoukneme a co si tam dáme dobrého. Nakonec to ovšem dopadlo tak, že jsme ty dvě slávy šily celý víkend – a dokonce ani nestihly dodělat. Jestli my náhodou nebudeme perfekcionistky! :-D...
Dneska tedy představuju holčičí verzi. Rozměr je 86x86cm. Trefit šití obvodových čtverců tak, aby v horizontálním i vertikálním směru navazovaly, nebyla žádná legrace. Páralo se několikrát. Nakonec se ale úspěch přecejen dostavil. Z rubu jsme použily stejnou látku jako na lícové straně ve středu a doplnily ji opět motivem z panenkové kolekce (a prozradím Vám tajemství – ty červené kytičky měly být původně na té parádní straně. Modrý puntík byl dokoupen na rub. Jenže pak jsme to přiložily k sobě a nedalo se svítit – takhle se nám to prostě zdálo mnohem hezčí! Aneb ty nejlepší věci vznikají omylem!). Uvnitř dečky je výplň z prošívané bavlny, ve středové části pak navíc ještě vrstva vatelínu, aby mělo děťátko pohodlí. A aby jen tak pasivně neleželo, rozhodla jsem se dečku vylepšit. Kromě toho, že ji doplním hrazdičkou, našila jsem i na její samotný povrch několik aktivit, které jej budou motivovat se za nima plazit, ohmatávat, prozkoumat. Knoflíky, dřevěné kuličky, kytička s šustivým vnitřkem a další s pískátkem. Naštěstí v dnešní době internetu je možno všechny tyto propriety snadno sehnat. Plastové kroužky na zavěšení a pískátko jsem objevila na stránkách české firmy Šapitó. Dřevěné kuličky jsou z Fleru, ale dají se sehnat i v kdejakém obchůdku s výtvarnými potřebami. Na šustění jsem použila obyčejný kousek igelitu. Veškeré aktivity se dají z dečky odepnout (jsou buď na patentku, nebo provlečeny na knoflík pomocí kloboukové gumy) takže v případě, že bych s ní chtěla potomka přikrýt, nebudou mu nikde zavázet. Navíc se díky tomu výrobek dá snadno šoupnout do pračky, aniž by se choulostivé materiály znehodnotily.
Ještě zkusím vydržet pár týdnů a pak už Madlenku na deku nainstaluju. Už se nemůžu dočkat, až začne objevovat ten pestrý svět s retro nádechem. A protože si myslím, že v dnešní emancipované době není důvod holčičku držet stranou ani od autíček, až trochu povyroste, vytáhnu i druhý výtvor... a možná dokonce doplním i 3D hračkami v podobě dřevěných vozidel. Na všech těch cestách a silnicích jim to bude určitě slušet. Ale o tom až příště ;-)
Kdo z Vás už byl někdy v očekávání potomka, jistě znáte ten pocit. Tři měsíce tajíte před celým světem, radši ani nedýcháte, kdyby náhodou něco... no a pak Vám na prvním velkém ultrazvuku řeknou, že je všechno v pořádku... a od té chvíle máte povolení se začít neskrývaně těšit. Pro mě to byl zároveň ten první moment, kdy jsem si dovolila otevřít internet a zaostřit na e-shopy s dětským vybavením. Představovala jsem si, jak nakupuju oblečky, pomůcky a hračky, precizně vybírám, žádný detail neponechávám náhodě... a jak se těším na každý balíček, co mi poštou dorazí domů. A pak přišlo to zklamání. Internet je plný věcí. Člověk by si myslel, že nebude vědět, co vybrat dřív. Bohužel opak byl pravdou – zpočátku jsem měla problém vybrat VŮBEC něco. Ze všech stran na mě křičely plastové hračky, přebarvené hrazdičky a plyšáci, co měli každé ucho a každou nohu jinak barevnou. Hotový nevkus a kýč! Krom toho jenom při pomyšlení na celomodrého chlapečka a holčičku, co vypadá jako oživlý cupcake z cukrárny, se mi dělalo nevolno. Myslete si o mě třeba že jsem fiflena. Ale já jsem se prostě rozhodla, že moje děti nebudou od nejútlejšího věku vyrůstat v nevkusu. Ještě by jim to mohlo – nedejbůh – zůstat. Vzpomněla jsem si na své dětství. Dřevěné kostky. Kovová autíčka. Nafukovačky od Libuše Niklové. Trička s unisexovou barevností. A každý byt, který si naši vymazlili, i když byl jenom nájemní – včetně dětského pokojíčku. Tak takhle to chci!
Zase byl kecala, kdybych tvrdila, že se online nedají najít i pěkné věci. Dají. Jsou převážně retro (aneb moje dětství opět ožívá) – ty už máme povětšinou na našem baby wishlistu :-) - a nebo to jsou kousky ze zahraničí. Díla designérů, kteří souzní s dětskou duší – očividně! Ale na to, abych dala za závěs nad kočárek dva a půl tisíce mám asi trochu hluboko do kapsy...
No a tak jsem se nakonec rozhodla vzít věci do svých rukou. Vlastně jsem možná byla i tak trochu ráda, neboť jak se moje téma šperků a interiérových dekorací začalo pomalu vyčerpávat, a téma šití na pannu, která má moje míry minus zvětšující se břicho a hrudník, bylo jaksi zcela neaktuální, dětský svět mi najednou poskytl nové pole působnosti, tak široké, že jsem samou radostí skoro nevěděla, co čeho se pustit dříve.
Jako první přišel na řadu kolotoč nad postýlku. Zvířecí téma nikdy nezklame. Já jsem zvolila zvířenu lesní. Medvěd, liška, veverka... postupně mě napadaly další motivy a skončila jsem u drobounkých detailů jahod a žaludů. Vše z rouna. Přírodní materiál, žádné plasty, žadné lepení. Jen plstění na sucho. Zabralo to desítky hodin. Ale proč ne, když není kam spěchat, že? Zkoukla jsem u toho několik (desítek?) filmů, prokecala hodiny s mámou. Až to tak nějak dostalo formu. Nakonec jako největší oříšek se ukázala ne samotná pracnost výrobku, anóbrž snaha najít vhodné zavěšovadlo. Ano, prodávají se samostatné "vidlice", na které si můžete navěsit, co se vám zlíbí. A ano, opět většina z nich je ošklivá a plastová a k tomu všemu neadekvátně drahá (jooo, téma děti – obchodníci si mnou ruce!). Nakonec po několikahodinovém pátrání jsem objevila snad jediný dřevěný mechanismus na našem trhu, a to od německého výrobce. V jediném e-shopu! Bylo to však pouze rameno s úchytem. Samotnou vidlici jsem (o poznání jednodušeji) splašila na Fleru. Výsledek přikládám ve fotodokumentaci. Myslím, že se mi celkem podařilo naplnit svoji původní představu. Madličce je to zatím úplně buřt. Jediný, kdo je z kolotoče až nebývale nadšen, je můj manžel. Když jsem týden před termínem porodu postýlku připravila do ložnice (nejak jsem cítila potřebu sdělil děcku, že "už může") a výtvor na ni nainstalovala, můj drahý neustále chodil okolo s očima na vrch hlavy, že to je "prostě hustodémonský kolotoč" a přes centimetry kůže a dělohy potomka ponoukal, aby už vylezl, že tohle prostě MUSÍ vidět! Až mě to překvapilo. Od člověka, který má o interiérové dekorace a design asi stejný zájem jako já o golfové turnaje. Prostě poklona největší! A tak se teď těším, až to naše prtě, u něhož jsem teprve před dvěma dny zaznamenala první náznaky "fixování" očí na objekt, poprvé ve skutečnosti uvidí ten zvěřinec. Až se mu bude točit nad nožičkama, až se k němu začne natahovat. A třeba si taky řekne "huuuustýýýý"!
Týden a půl zpátky se brali naši kamarádi. Spolužáci, láska, která trvá už milion let - od střední školy. V krásném prostředí Beskyd, v přírodě. Bylo to den poté, co se narodila naše Madlička. Už předem bylo jasné, že se svatby bohužel nebudeme moci zúčastnit. Chtěla jsem jim ale za nás něco věnovat. Dlouho jsem si marně lámala hlavu, co by jim udělalo radost, bylo milé a osobní. A pak mi kamarádka-svědkyně vnukla báječnou myšlenku: co jim namalovat svatební strom? Já vím, možná už je to trochu ohraný motiv, který se v poslední době na svatbách opakuje často, ale vzpomněla jsem si, jakou ohromnou radost udělal před dvěma lety nám. Tehdy nám ho malovala také kamarádka, která byla zároveň jedním ze svatebních hostů. Bylo to překvapení. A krásné! Dodnes ho máme pověšený v kuchyni a občas když jdu okolo, vzpomenu si, kolik nás tam bylo - všechny mám otisknuté a podepsané přímo v obraze.
A tak jsem se do toho pustila. Předcházela důkladná příprava. Prošla jsem si spoustu inspirace na internetu a stále hledala ten pravý strom, který by naše přátele nejlépe vystihoval, jací jsou. Chtěla jsem, aby byl přirozený, ne nějak zbytečně stylizovaný a ukecaný. Nakonec jsem několik motivů spojila do jednoho a nakreslila tuší. S výsledkem jsem spokojená. Z celého srdce doufám, že se líbil i novomanželům. A že mají hezkou památku jak na svůj den, tak na nás, i když jsme tam v tu slavnou chvíli nemohli být s nimi...
Tak tedy, drazí a milí: šťastnou cestu společným životem! :-)
... teda vlastně náš. Tentokrát bylo zapotřebí intenzivní spolupráce ;-)... a pak devět měsíců "pečení" a čekání a těšení se. A už je tu s námi! Naše malá Madlenka. Narodila se 7.7. a je to prostě boží stvořeníčko! Je jasné, že život už nikdy nebude jako dříve, ale je to krásný pocit. Jsem teď doma a věnuju se jenom jí. V průběhu posledních měsíců, kdy pracovních povinností ubývalo a moje nadšení a očekávání rostlo, jsem pro ni stihla leccos vymyslet a vyrobit. Všechno Vám ukážu! Doufám, že se tyhle stránky nezvrhnou v nějaký zaujatý baby blog, to bych úplně nechtěla, ale pravdou je, že asi článků na téma "tvoříme pro děti" tu přibude. Snad se na mě za to nebudete zlobit. Ale já jsem se prostě zamilovala! :-)
Po včerejším úmorném vedru, které se až večer proměnilo v něco lidsky snesitelnějšího a konečně u nás zapršelo, si dnešek vyloženě užívám. Oknem do bytu proudí krásně svěží a voňavý vzduch, sednu si s časopisem a nebo něco upletu, dám si kafe a k němu cupcake. Tyhle jsem dělala prvně a inspiraci jsem našla na blogu Děvčete u plotny. Hruškové těsto a rozmarýnový krém. Chuť poněkud nezvyklá, ale mně moc chutnají. Pochválil je dokonce i manžel, který domácí sladké pečení jinak naprosto neoceňuje (to víte, on radši Tatranky a Donuty z Lidlu...), takže určitě stojí za vyzkoušení. Krém z mascarpone se mi sice z nějakého nepochopitelného důvodu trochu zdrcnul, ale když nebudeme vizuálně pintlich, sugarcoma je to příjemné. Přeji všem hezkou neděli! :-)
Jak jsem už dříve avizovala, dneska Vám představím jednu ze svých starších věcí. Možná není úplně aktuální, ale to nevadí. Začala vznikat v roce Velkého Gatsbyho, kdy jste inspiraci tímto stylem a obecně dvacátými léty mohli vidět na každém kroku. Nezůstala jsem toho ušetřena. Dílem proto, že módu a šarm této dekády mám prostě ráda odjakživa, jenom to v tu chvíli prostě bylo nějak intenzivnější, podpořeno zážitkem z filmu (hlavně tedy módou, protože film samotný mě zase až tolik nenadchnul). Rozhodla jsem se vytvořit si něco malého a decentního jako doplněk k plesové róbě. Nakonec to v šuplíku leželo několik let a čekalo na dokončení. No a pak, když to tedy konečně bylo hotovo, jsem se zas nedostala k tomu jej nafotit. Takže až teď. Tímto děkuji své figuríně, že mi stála modelem, díky čemuž je pro mě focení z úhlu hned tak nějak snadnější...
Nakonec ještě něco málo k technice - jak jste již asi poznali, růže ve starorůžovém odstínu je vytvořená z ovčího rouna metodou suchého plstění (pravidelní okukovatelé tohoto webu už si jí určitě všimli i dříve na několika jiných brožích, tentokrát pouze o něco vytuněnější verze). Řetízky jsou jednoduše přišité. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak zajistit, aby byl náhrdelník asymetrický, ale květina, která je samozřejmě dost těžká, neměla tendenci sklouzávat dolů. Řešení bylo nakonec to nejjednodušší na světě - jedná se o kombinaci náhrdelníku a brože. Takže klasická zicherhajska (hned vedle izolepy moje nejoblíbenější pomůcka :-D). Přesněji řečeno brožový můstek (což je v podstatě to samé).
Ačkoli obvykle moc nemusím asymetrické outfity, tenhle doplněk si o to vyloženě říká. Nejlépe podle mého vynikne v kombinaci s něčím jednoduchým, jednobarevným... v tomto případě to bylo obyčejné letní tričko. Ale takové černé kotejlky... ty by teda nebyly vůbec marné! ;-)
Navzdory mému poněkud "plesovému" příspěvku přeju všem krásný letní den!
Už před nějakým časem jsem se Vám zmiňovala, že se hodlám pustit do šití ve velkém... a protože toho času, který od té doby uplynul, bylo větší než malé množství a já jsem stále neuveřejnila žádný ze svých výtvorů, asi bych měla vysvětlit, proč. Nu, milé děti, to jsem takhle jednou začala šít halenku na sebe. Protože nejsem žádný troškař ani amatér, vybrala jsem si hned z fleku takový složitější střih, mám holt ráda, když vše sedí ťip ťop - prostě druhá kůže. A tak jsem to několikrát vyzkoušela, několikrát přešila... a pak jsem zjistila, že jsem na to prostě krátká, protože špendlit si lordo-kyfozní prohnutí páteře na zádech sama sobě, to bych musela být asi hadí žena. A nechat to udělat manžela, to bych musela být blázen. Takže jsem přemýšlela, co s tím. První nápad samozřejmě byl, koupit si krejčovskou pannu. No jo, jenomže jak sehnat takovou, která má horní polovinu v čísle 32-34 a tu spodní 38? Úkol velmi nesnadný. Pak mě zachránil Pinterest. Nabídnul mi nápad, kterak si ji vyrobit sama. Na míru vlastnímu tělu. A to "zachránil" bych měla dát do uvozovek, protože co následovalo, to byl několikaměsíční lítý boj! Teď zpětně, kdy je panna (už nějakou dobu) hotová, mám možnost to zhodnotit. Výsledek není nejhorší, ale vím, že spoustu technologických kroků jsem prostě měla udělat jinak, než bylo v návodu. Vyvarovala bych se hodně nervů a sprostých slov. Takže pro ty z vás, kdo by chtěli podobný projekt realizovat, přináším alespoň pár tipů, jak (ne)postupovat.
Tak tedy:
krok 1 - kupte si kvalitní základní výrobní materiál. V návodu bylo, že si máte na sebe obléci pytel na odpadky (nahoře samozřejmě vystřihnete díru na hlavu a ruce) a pak vás asistent začne omotávat lepicí páskou. Páska se doporučuje taková ta stříbrná (nevím, jak se jí odborně říká, ale určitě víte, co myslím). Já jsem si koupila kobercovou, protože se mi zdálo, že výsledek bude hezčí - povrch místo škaredé metalické stříbrné prostě textilní, v jakékoli barvě. Toto opravdu nedělejte! Kromě toho, že kobercovka je drahá jak čert a je jí málo, tak po několika dnech začala z igelitu normálně slézat. Takže skutečně doporučuji zůstat u té stříbrné šerednosti, či jiné podobně funkční pásky (nakonec... asi by se to celé dalo potáhnout hezkou látkou - mít tak na to ještě síly...). Druhá chyba (ta už ale dle dodrženého návodu) - pytel na odpadky vám vytvoří na těle podivně netvárnou hmotu (schopností vystihnout ženské křivky opravdu nedisponuje, a tak se prostě někde nakrčí víc a někde míň a vytvoří podivné chuchvalce). Mnohem lépe se mi osvědčila svačinová fólie - je tenčí, tvárnější, vystihne přesně, co má, a lepicí páska se díky ní nestane natrvalo součástí vašeho těla nebo oblečení.
krok 2 - zvolte si SCHOPNÉHO A TRPĚLIVÉHO ASISTENTA. Tady jsem opět nezvládla situaci a absence schopných a trpělivých asistentů mě donutila použít pro tyto účely manžela. To opravdu nedělejte, pokud nechcete mít na krku rozvod. Ten můj se tvářil kysele, už když jsem mu o nápadu řekla. Snad jenom z čiré lásky ke mně se nakonec uvolil, ovšem už po deseti minutách toho litovat. Když lepicí páska stále nedocházela a na mém těle ta podivná hmota stále nechytala ani po hodině žádné tvary, litoval toho už takovou měrou, že se věty zcvrkly na sérii sprostých slovíček a citoslovcí. A výsledek nebyl vůbec dobrý. Po dvou hodinách snažení mě z toho vystříhal (rozumějte nastřihl podél páteře, dle návodu) a celé se to tak nějak zhroutilo. Pásky bylo málo na to, aby se vytvořila pevná krusta držící alespoň jakš takš tvar, a v místech anatomického zahnutí se tvořily ošklivé faldy. Celou záležitost jsem pověsila do skříně s tím, že ji budeme muset dokončit jindy, až dokoupím další pásku, a manžel toužebně zadoufal, že do toho obchodu už nikdy nedojdu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem o dokončení poprosila mamku, která přijela na návštěvu, a ta, když viděla polotovar, odmítla s tím, že z "toho" nikdy nemůže nic dobrého vylézt a ať radši začnu znovu. A tak tedy o několik týdnů později, tentokrát na návštěvě u našich, již vyzbrojena zkušenostmi a poučena z minulých nezdarů, jsem se do toho pustila. A mamka motala a motala, lepila a lepila. Výsledek byl tentokrát o poznání lepší. A zárodek panny na světě! Jupí!
krok 3 - výplň. Dle návodu: nastříkejte dovnitř PUR pěnu (pro neznalé - to je taková ta záležitost podobná šlehačce, kterou se těsní okna...). Dle mé zkušenosti: ZAPOMEŇTE NA TO! Tak v prvé řadě: PUR pěny nesmíte najednou nastříkat moc velkou vrstvu, jinak nemá možnost vytvrdnout. Místo toho se v ní nadělají dutiny a uvnitř to zůstane měkké, lepivé a už s tím prostě nic nezmůžete. Pokud ale uděláte technologickou přestávku (jako já), stane se druhá věc - ten mazlavý sráč vám zaschne ve stříkací trubičce a neuděláte s tím už také nic. A tak jsem pro další vrstvu musela použít novou plechovku s PUR pěnou, stříkla opět kousek a skončila. Figurína v té době nebyla plná ani z půlky. Moje jediné štěstí bylo, že mi materiál kamarádka sehnala ze stavby zadarmo, jinak už bych se šla zřejmě věšet. Po těchto zážitcích jsem se ale rozhodla, že s pěnou už stejně nechci pokračovat, tak či tak. Jaký materiál by byl tedy vhodný a zadarmo? Vymyslela jsem novinový papír. Ten byl výborný - namuchlala jsem ho přesně tam, kde bylo třeba, aby se všechny prohlubně a výdutě pěkně vyplnily, pokud se ho použilo dost, byl ideálně duhý. Držel tvar. Po všech stránkách super! A ještě jsem zlikvidovala materiál, který by jinak stejně putoval do koše.
krok 4 - dokončení. Aby měla panna kýženou výšku (nejlépe podobnou té vaší), je potřeba ji postavit na stojan. Já jsem použila násadu na rýč, kterou jsem zakoupila v domácích potřebách. Zapíchla jsem ji do té skořápky ještě v době, kdy byla ve hře PUR pěna, takže zůstala pěkně fixovaná. Spodní část jsem pak obsypala tím novinovým papírem, což nijak nevadilo. Pak ovšem vyvstala otázka, jak celou figurínu uzavřít, aby z ní papír nelítal ven. Jen tak to fixnout lepicí páskou mi přišlo málo, a tak jsem se ještě naposledy vrátila k PUR pěně. A naposledy si na ní vylámala zuby: zastříkla jsem figurínu postavenou vzhůru nohama a nechala několik dní schnout. Ta příšerná hmota mě ovšem vytrestala a uvnitř těla panny si začala razit cestu za vzduchem - vyplnila všechny mezery mezi novinovým papírem a začala se škrábat ven v místech, kde izolepa neměla dostatek vrstev (památku tedy mám i na koberci v ložnici). Navíc ve všech, byť sebemenších, dutinkách, zvětšila svůj objem a vydula se tak, že na těle figuríny zvenku přibylo pár velmi neanatomických puchýřů. V tomto bodě už jsem měla opravdu na krajíčku a celá záležitost tudíž další měsíc stála stranou zájmu, do doby, než vychladnu. Nakonec jsem si řekla, že boj přece nemůžu vzdát těsně před koncem, a tak jsem v postižených místech ilozepu nařízla a vnitřek začala kousek po kousku vydlabávat, až jsem se dostala na původní proporce. Pak jsem vše opět zalepila. Nakonec jsem celé veledílo postavila do stojanu na vánoční stromeček a tady je! Nevypadá úplně nejhůř, dokonce se ukázala ve výsledku jako funkční, ale ta hořká pachuť v ústech... asi chápete, proč jsem jenom s publikací tohoto článku tak dlouho otálela.
No a protože život má velký smysl pro humor, neušetřil mě ani za cílovou páskou. Poté, co jsem vítězoslavně na pannu připíchla svoji tou dobou již půl roku rozešitou halenku a s významným výrazem došpendlila chybějící záda, ušila a navlékla na sebe, zjistila jsem, že můj hrudník, do té doby A+, najednou jaksi "dorostl" na výstavní céčko, a že mi zřejmě nezbyde, než výsledek, na který jsem se tak dlouho těšila, podarovat nějaké méně vyvinuté kamarádce (a nebo opět zhubnout na původní míry :-D)
Tak a to je konec dnešní pohádky. Pro ty odvážné Honzy, kteří se nebojí nastoupit proti sedmihlavé sani, a rozhodli se, že by si pannu přesto rádi vyrobili, přeji hodně zdaru. No a pro ty ostatní - zkuste si raději vygooglit nějaký dobře vybavený e-shop s krejčovskými potřebami! ;-)
Drazí a milí, dneska mám krásné jubileum - je to přesně tři měsíce, co jsem ničím nepřispěla na svůj kreativní web. Všem, co sem občas zabrousíte, se moc omlouvám, ale měla jsem k tomu vážný důvod. Ne, nezlenivěla jsem, ani jsem nezanevřela na tvoření, ba naopak - začala jsem tvořit "ve velkém". Už je to konečně oficiální, a tak můžu jít s pravdou ven - koupili jsme totiž dům! Ano ano, první bydlo v životě, které bude naše vlastní. Po těch letech studentských kolejí, sdílených privátů, garsonek a babek odvedle bouchajících smetákem do zdi. A není to jen tak ledajaké bydlo! Pokud věříte v karmu, proudy energie a nebo jednoduše v to, že se věci dějí tak, jak mají, a tehdy, kdy je na to správný čas, asi Vás nepřekvapí, když řeknu, že si nás ten dům prostě vybral. Už jsem to od několika lidí slyšela a teď poprvé zažila na vlastní kůži. To místo se nám líbilo dlouho, stále jsme o něm přemýšleli... a pak jednoho dne se v našem zorném poli objevil inzerát na realitách, který jsme se rozhodli prozkoumat... no a bylo to! Takhle jednoduše. Manželovi stačila dvacetiminutová prohlídka, aby vyřknul svoje jednoznačné "tak ho berem!". Mně to trvalo o něco déle, to spíše z principu - abych náš doživotní příbytek nevybírala kratší dobu než podprsenku v obchodě se spodním prádlem...
No a pak následoval ten úřední kolotoč. Banky, úvěry a finanční poradci, realitní makléři, právníci, kupní smlouvy a katastr... a do toho já po nocích projektovala naši vizi snového bydlení. Právě se nacházíme na konci toho kolotoče... neboli na úplném začátku naší rekonstrukce. O víkendu poprvé udeřilo bourací kladivo. Řemeslníci už netrpělivě čekají na instrukce a já si významně odkašlávám. Tak se na mě tedy nezlobte, že jsem Vás kvůli tomu zanedbala. Možná teď nějakou dobu opravdu nebudu přispívat denně. Na to jste si ostatně u mě už zvykli. Pokud ovšem máte rádi fotky PŘED a PO, můžu Vám slíbit, že takovými Vás budu bohatě zásobovat :-) V mezičase nejspíš nabídnu i něco málo ze svého staršího tvoření, které jsem tu zatím nestihla publikovat. Snad to bude aspoň trochu zajímavé... a když ne, třeba se nad mým vyprávěním, jak se z Brňačky po dvanácti letech brzy opět stane vidlačka, aspoň usmějete. Stavbě třikrát zdar!
Když už mi koncem roku tak dobře posloužil k výrobě vánočních dárků, proč mu těch šancí nedat víc? Je to materiál, se kterým se snadno a rychle pracuje, nejsou k tomu potřeba žádné speciální nástroje ani elektrická energie, prostě jenom vyválet, vyříznout a nechat vytvrdnout na vzduchu. A především - mít na počátku nápad. Těch já měla několik, všechny jsem si uložila v hlavě, tak hurá do toho!
Jak jste už jistě zaznamenali, v poslední době ujíždím na minimalisticko-geometrické vlně. Perfektně se mi to osvědčilo. Jednoduchý motiv se hodí prakticky k jakémukoli outfitu a dokáže ozvláštnit i obyčejné jednobarevné tričko. Nejinak je tomu u tohoto náhrdelníku. Skládá se ze dvou samostatných plochých půlkruhů, které jsem po dvou dnech od vykrojení natřela balakrylem. Jeden je pudrově růžový. Druhý - nějak jsem si tu kombinaci zamilovala - zlatý. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že sama a dobrovolně budu na sobě nosit něco zlatého, ale asi jsem změnila názor - vypadá to totiž výborně. Jakmile byla barva dostatečně intenzivní a zaschlá, slepila jsem oba díly k sobě - obyčejným sekundovým lepidlem. (Zatím drží :-)). Nakonec jsem celou parádu zavěsila na černou kůži. Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem to udělám, až zvítězilo to nejjednodušší řešení - uzly. Kdo si na ně troufá, může zkusit náhrdelník nosit i obráceně - z rubu. Jenom s tolika zlatem bacha na zloděje! :-D...
Taky jste někdy měli ten pocit, že každý rok by se dal nějak pojmenovat? Že je něčím specifický? Tak například 2012 byl pro mě rok rozchodů - rozešlo se v mém okolí spoustu kamarádů, dlouholetých párů, ba co víc, dokonce jsem se rozešla i já se svým současným mužem, byť jen na chvíli. Rok 2014 byl oproti tomu rokem velkých změn - událo se spoustu šťastných věcí jako byly svatby, narozené děti...ale bohužel to byl i rok vážných nemocí. 2015 mi oproti tomu připadal jako vyloženě klidový rok. No a ten letošní, to je jednoznačně rok plný výzev. Alespoň u mne tedy určitě! Zkuste si představit všechno, co Vás kdy v životě děsilo (nebo jste z toho přinejmenším měli přirozený respekt), ale zároveň i lákalo... No a teď zkuste všechny tyhle emoce natlačit do prvních dvou měsíců roku. Přesně takhle já jsem letos začala! Můžete se pak divit, že jsem na blog přispívala tak málo? A že jsem málo tvořila? :-)
Abych nebyla takový tajnůstkář, pojďme trochu nakouknout pod pokličku. Asi jste si už všimli, že kromě kreativního tvoření miluju na světě vlastně všechno, co je nějakým způsobem spojené s uměním: živím se jako architekt-designér. Maluju, fotím, navrhuju různé věci od oblečení přes nábytek po šperky. Miluju design a krásné staré věci s příběhem. Dříve jsem i hodně psávala. Básně - to hlavně v pubertě, prózu - to i později... a teď už se omezuju spíše jen na různá zamyšlení (především tedy ta do šuplíku, pro budoucí časy :-)). Ze sportů je tanec snad to jediné, co mi kdy alespoň trochu šlo, zkusila jsem snad všechny jeho podoby. No a pak taky zpívám. Často a ráda. Hlavně ve sprše a při práci. Zásadně v soukromí. Velmi neumělým způsobem, prostě po svém! Jenže před několika lety jsem začala hrát na kytaru a kamarádi mě občas přiměli něco předvést i "veřejně" (naštěstí většinou byli v lehce ovíněném stavu, stejně jako já, takže se to v ty dvě ráno nějak dalo přežít). Ale z publika mám doslova panickou hrůzu, asi mi to zůstalo z dob vystoupení v lidušce, kdy na mě koukalo sto nervózních rodičů a já s flétničkou vydávala ze sebe maximum a snažila se zkrotit roztřepané prsty, které v tu chvíli jako na potvoru nebyly s to zakrýt příslušný otvor. Ještě dneska mě mrazí, když si na to vzpomenu!... Jenomže jak se můj kytarový repertoár rozšiřoval a někteří z kamarádů došli k přesvědčení, že je dobrý a že by ho chtěli slyšet znovu, moje chuť do zpívání vzrostla a ta tréma mi začala stát v cestě jako kámen, co člověka tlačí v botě. A tak jsem ve svých třiceti letech udělala šílenou věc. Rozhodla jsem se, že na sobě začnu makat a přihlásila se na soukromé hodiny zpěvu. První hodiny pro mě byly hotovým mučením jehňátek, přece jen odhalit svou nejniternější podstatu před někým cizím, kdo mě bude kritizovat, bylo skoro horší než vyšetření u gynekologa. Ale naštěstí jsem natrefila na dvě skvělé holky, které jsou mými učitelkami, a pochopila, že tu nejsou od toho, aby mne shazovaly, ale aby mi ukázaly správný směr. A pomalu jsme na tom začaly společně pracovat. Člověk by neřekl, jaká je to fuška - skoro jako strávit hodinu ve fitku. Naučit se správně dýchat, otevírat pusu, artikulovat, soustředit se... a pořád jsem ještě na samém začátku. Ale pokroky už zaznamenávám. A je to vzrušující cesta, vědět, že člověk je schopen posunout své hranice. Nakonec nejen, co se hlasového rozsahu týče, ale především co se týče vlastního sebevědomí. Před první hodinou jsem si musela dát panáka, abych před paní učitelkou zazpívala alespoň stupnici, a zařekla se, že mě NIKDY NIKDO nedostane na pódium. O čtyři měsíce později jsem na něm poprvé stanula v rámci plesu, který naše hudební škola pořádala. Bylo to před týdnem a půl. Výkon to rozhodně nebyl stoprocentní, ale myslím, že o to vlastně ani tolik nešlo. S napětím jsem sledovala, co bude dělat moje tělo, a soustředila se na to, abych si v hlavě nekonstruovala zbytečné představy, co se stane až-... nakonec - světe div se - obešlo se to bez rozklepaných kolenou, rozklepaného hlasu, bušícího srdce a dokonce bez (pro mě tolik typických) "zkouškových" nevolností! Vlastně musím přiznat, že jsem si to docela užila! A největší radost jsem měla z toho, že se mi podařilo překonat sebe samu. Protože sami sobě jsme vlastně obvykle těmi největšími překážkami, které nás v životě potkávají!...
Takže první letošní "výzvu" už mám za sebou a těším se, co z toho poleze dál. Několik dalších mě ještě čeká. Nutno říci, že tohle bylo zatím jen zahřívací kolo, to hlavní teprve přijde. A můžete mi věřit, že to bude velké! Pokud mi zbyde čas a síla, ráda Vás opět poinformuju o tom, jak si vedu. Na tyhle výzvy je ale třeba se řádně připravit, proto teď s plstící jehlou a šicím strojem trávím méně času, než bylo pro mě obvyklé. V mezičase Vás tedy budu zásobovat hlavně historkami z některých mých starších tvořivých seancí, o kterých jsem se Vám ještě nestihla zmínit. Rozhodně zůstaňte na příjmu! Doufám, že mě v tom nenecháte samotnou.
A jaká je ta Vaše letošní výzva? ;-)
Jak jsem slíbila, dnešní příspěvek bude o obsahu těch papírových balíčků. Tak tedy... jak vyrobit mnoho dárků pro spoustu blízkých, a to s minimálními náklady? Asi je Vám jasné, že bez vynaloženého úsilí to prostě nejde. A tak jsem poslední kousky dopilovávala (a to, prosím, doslovně) ještě na Štědrý den. Letos jsem si vymyslela brože. Z keraplastu. Prošívané kontrastní nití. A aby to nebylo tak jednoduché, každou jinou. Žádná formička ani vykrajovátko, prostě vlastní fantazie. Pochopitelně jsem se pak za to fackovala a říkala si, zda to mám zapotřebí. No ale někteří jedinci jsou zkrátka nepoučitelní :-D. Nejprve dva večery strávené jenom nad přípravou motivů, aneb co by se tak dalo ztvárnit, aby to bylo poznatelné a ne příliš tvarově složité. Následovalo předkreslení na papír 1:1. Vystřižení tvarů. A pak prostě vyválet bílý keraplast na pokud možno konstantně tlustou placku, tvary na ni rozložit a žiletkou nebo jiným ostrým předmětem pomalu objet. Samozřejmě v ostrých zatáčkách se materiál vzpouzel a vlnil, takže s několikahodinovým dočišťováním okrajů už jsem tak nějak počítala. Když byly tvary obtaženy, špendlíkem jsem přes papír naznačila do materiálu dírky. Ty jsem po odstranění papíru následně zvetšila dle potřeby ostrou jehlicí. No a pak šup s tím do trouby či jiného místa manželovi z dosahu a dva až tři dny nechat vysušit. Tady už se kalendářně dostáváme téměř na konec adventu, čili dobu, kdy pravidelně zasedám k oblíbeným filmům, jež je třeba ještě před vypuknutím Vánoc zkouknout. V ruce pilník a jedem! Vzhledem k nedostatku času jsem musela velmi pečlivě plánovat, a tak první na řadu prostě přišly kousky určené pro kamarády, s nimiž jsem se měla vidět ještě před svátky. Na poslední kousky se opravdu dostalo až čtyřiadvacátého. Ale stihlo se nakonec vše! I přesto, že jenom samotné vyšívání nakonec zabralo více času, než jsem původně očekávala. Anděl stážný při mě opět stál. Dárečky byly doručeny. Skoro všechny. Některé absence napravuji ještě teď... Snad budou zdobit garderóby mnoha dam. A pokud ne, doufejme, že alespoň udělaly radost. Protože, ač byly levné, zadarmo tedy nebyly ani náhodou! ;-)
To jsem celá já! Já a moje praštěné zásady. Třeba to, že na Vánoce prostě MUSÍM udělat adventní věnec, upéct cukroví, přezdobit byt, vyrobit dárky a zabalit je do ručně dělaného papíru, i kdybych měla padnout na hubu a i kdybych finální úpravy dělala čtyřiadvacátého v pět odpoledne. A přesně tak to bylo i letos. Jak jsem již avizovala, frmol prosince 2015 překonal všechny ostatní frmoly za posledních deset let a já přesto po večerech a nocích seděla a s bušícím srdcem a neustálým kontrolováním hodinek páchala "umění". Když už nic, alespoň jsem se tedy pokusila si to trošku zjednodušit. A tak z toho nějak vylezlo, že letošní balicí papír vlastně nebyl vůbec vánoční, ale spíš takový minimáč (někteří hodní příbuzní se v něm snažili vidět padající sníh, asi aby mi udělali radost ;-)). No prostě a jednoduše: roztáhnete předem zakoupený jednobarevný (v tomto případě bílý a režný) baličák na celou délku bylu, vezmete do ruky plechovku balakrylu (bílou a šedou) a hodně velký štětec... no a prskáte a stříkáte a patláte... dokud nedojdete na konec. Pak to vše dosti neumělým způsobem (tak, že se polovina po cestě pokrčí) přenesete do ložnice a přehodíte přes postel (to jenom proto, aby se náhodou nechtěnou uměleckou součástí nestaly i manželovy šlápoty, až si půjde do ledničky pro kus vuřtu...). Počkáte několik hodin, stočíte do ruličky a voalááá! Kombinace s bílým a barevným motouzem dopadla podle mě na jedničku. Když k tomu přidáte i kousek přírody, úspěch je zaručen! Na balení menších dárečků jsem pak šla cestou recyklace. Poučena z Pinterestu jsem po čas poctivě sbírala ruličky od toaleťáku a když je zmáčkete a konce objedete žiletkou podle kulaté šablony (pozor, nesmí projet skrz!), vyjde z toho docela efektní pouzdérko. Kombinovala jsem s dekorační izolepou, washi páskou a barevným motouzkem. A co vlastně tyhle krabičky skrývaly uvnitř? Dozvíte se příště...
Milí přátelé, Vánoce utekly jako voda (nutno říct, že ani ty dva týdny mi nebyly dost!) a už je zase leden.Počasí si z nás i tentokrát vystřelilo a místo vytoužených bílých jsme se dočkali Vánoc na blátě a teď, když by se to sáňkovalo jako o život, už zase musím sedět u počítače a vykazovat pracovní činnost. Ale jinak si nestěžuju, bylo to krásných 14 dní plných milých setkání s rodinou a kamarády a i když jim předcházel neskutečný shon, nakonec jsem si je užila. A aby to byl relax na maximum, rozhodla jsem se, že dám na čas pampalá i internetu a tomuto blogu, a proto teď (možná trochu trapně) ještě doplňuju nějaké vánoční resty, ale snad mi to odpustíte. Takže jenom v rychlosti Vám představím můj letošní (teď už vlastně loňský) sváteční ubrus do kuchyně. Opět obyčejné staré prostěradlo, červená bavlnka, motiv větví a několik hodin práce v rámci předvánoční dílničky. Původně jsem si k němu ještě doprostřed představovala červený běhoun, ale na ten zřejmě z časových důvodů dojde až za rok (pokud tedy vůbec). Jinak se ale dílko, myslím, celkem povedlo. Má teda pár much (nepřejte si vidět, co se stane, když příď žehličky zajede pod ten vyšívaný motiv), ale snad vydrží (aneb ruční praní ONLY). Tak co vy na něj? ...
Na každý pád ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK A SPOUSTU INSPIRACE VÁM VŠEM! :-)
PS: a od příště takový mini rekapitulační seriál, aneb co se v těch dvou týdnech všechno událo, čím jsem letos obdarovala své bližní a co naopak nadělili oni mně. Takže brzy opět naviděnou!
... aby ten můj letošní vánoční příběh nevyzněl dočista tragicky, přiznávám, že přecejen něco z tradic zůstalo i tentokrát na svém místě. Vánoční dílna s holkama. Už po čtvrté. Celovíkendovka opět v příjemném počtu do deseti lidí, svařáček, pohádky a hand-made výrobky. Asi jediný víkend, kdy jsem měla možnost se přípravě na Vánoce opravdu věnovat a ještě si to i užít. Tvoření se mi letos sice zredukovalo, ale nebojte, o nic nebudete ochuzeni (i když uznávám, že poněkud se zpožděním). Přáníčka jsou každoroční MUST, a tak ty moje letí dnes konečně i k Vám domů - takže šťastné a veselé! :-)
Alespoň tak mi to tento rok připadalo. Už od konce října jsem se těšila, až se na náměstí rozjedou trhy a já budu se svařákem v ruce popocházet od stánku ke stánku a kochat se zručností a dovednostmi jiných, až se s každým ze svých přátel potkám pod vánočním stromem a vzájemně si sdělíme stav vánočních dárků na našich kontech... přemýšlela jsem, čím letos své blízké obdaruju, co hezkého si vyrobím jen tak pro radost a už s předstihem klikala na pinterestu jako o život a hledala inspiraci na letošní přáníčka. A pak najednou přišel prosinec. A začal advent. A vzápětí na to se objevila černá díra a sežrala ho! Nikdy jsem nechápala ty tragické články zoufalých matek a žen, které v časopisech podrobně líčily nákupní horečky a nezvladatelné gruntovní úklidy a říkala si, proč to ti lidé, probůh, tak hrotí. A až letos, po mnoha letech, jsem konečně pochopila, co tím vlastně mysleli. Protože Vánoce jsou pro mě tou nejkrásnější dobou v roce, nenechám si z nich ukrojit ani kousíček. Dvoutýdenní dovolená je něco, o čem v tomto případě prostě nediskutuji. Ale aby k ní vůbec mohlo dojít, abych se té cílené metě přiblížila, musela jsem zaplatit krví. A tak v podstatě celý advent jsem propracovala. Letos do toho navíc přišlo pro mě spoustu zcela neočekávaných situací, které souvisejí s mými novými ambicemi, koníčky a plány do budoucna, a tak toho bylo víc než dost. Ilustrací budiž Vám náhled do mého programu z minulého úterý, kdy jsem na čtvrtou hodinu dorazila na schůzku do Krpole (s pětiminutovým zpožděním), v pět už zase utíkala zpátky do centra, do kanceláře za klientem, dorazila tam přesně na půl šestou s jazykem na vestě a za pochodu zapínala počítač, topení, vařila čaj a vedla duchaplnou konverzaci zároveň, abych se v sedm opět omluvila, že musíme končit, protože v půl osmé mi začíná koncert. Než jsem se stihla hodit v rámci možností do gala, pozamykala těch milion dveří na našem patře včetně mříže, jakožto trestu pro poslední odcházející, a vymotala se z business komplexu, bylo čtvrt na osm a manželovi na druhém konci města tekly nervy. Naskočila jsem na první projíždějící šalinu, nepřemýšlejíc pořádně nad tím, kde vlastně vystoupím, a pak posledních tři sta metrů k Besednímu domu zvládala klokaními skoky s notebookem v podpaží a připadala si jako Bruce Willis, který se snaží zachránit svět, zatímco na dispeji bomba odpočítává poslední sekundy do odpalu. Do foyer jsem doběhla na sekundu přesně, musela přežít poznámky o totální neschopnosti organizace a oči v sloup, neochotu šatnářky, která měla zrovna rozečten napínavý kus v Chvilce pro Tebe, a pak ještě několik pater schodů, protože do sálu už nás nikdo nechtěl pustit. První polovinu Vánoční mše jsme shlédli z balkonu a já se vydýchávala z toho šoku a po zádech mi tekly čůrky potu. A tak jsem tam seděla, hladová, duchem nepřítomná a říkala si, jestli tohle všechno honění se pro kus Vánoc, které v tomto tempu stejně ani neměly šanci tak nějak dorazit až ke mně, vlastně má smysl...
No, bylo to náročné. Nakonec, jak už to tak v pohádkách bývá, mělo všechno (doufejme) šťastný konec, a tak jsem v pátek odpoledne odeslala poslední informační maily a cenové nabídky a vyrazila na akci s přáteli. Teprve v tu chvíli pro mě advent skutečně začal, i když už defacto skoro končil. Nakonec jsem ale zhodnotila, že to přecejen stálo za to. Páteční improvizovaný koncert s vlastními nástroji a pochybným hudebním uměním, následná párty v oblíbené hospůdce s padesátkou milých a nejmilejších, sobotní trhy (konečně se vším všudy!) a večerní sraz spolužáků z vysoké :-). No a dostávám se k dnešku. Konečně volno, konečně prázdniny! A tak dobaluju poslední dárky, odesílám se zpožděním vánoční přáníčka... a doháním resty na blogu. Snad jsou pro vás předchozí řádky dostatečnou omluvou za mou absenci...
No a abych se držela tématu, dnešní příspěvek je o mém uspěchaném cukroví. Ano, ani na pečení bohužel letos nebyl čas. Ale zmohla jsem se alespoň na to, abych minulé pondělí, zhruba tak v půlnoční hodinu, umatlala tyto troje raw koule. Raw "pečení" má jednu velkou výhodu, a tou je právě ono nepečení. Navíc... jsou tam samé zdravé věci, takže to bude mlsání bez výčitek (ačkoli garantuji Vám, že po třech kouscích stejně další nezvládnete, jsou opravdu vydatné). Světlé i tmavší kouličky jsou tak trochu improvizací, základ jsem převzala z webu (z mého oblíbeného blogu Veganotic) a dotvořila si k obrazu svému. Jedny jsou tedy kokosovo-pomerančové, obalované v drcených meruňkách, takže mají příjemně nakyslou chuť. Druhé, tmavší, naopak vyznívají trochu perníčkově. Základ je z ovesných vloček, kakaa, kešu a datlí, obalované ve směsi oříšků a "svařákového" koření. Třetí recept jsem dodržela (opět z Veganoticu), protože již prošel předchozím testováním a je výborný. Nádherně čokoládové koule. Základ tvoří kakaové máslo, nepražené kakao a datle a pro posílení chuti troška whisky :-) Pokud se Vám začaly sbíhat sliny, neváhejte, a určitě si zkuste něco "raw" taky umatlat. Fantazii se prakticky meze nekladou, stačí ochutnávat a přidávat, zkoušet a kombinovat. Jenom, prosím, zkuste být o něco šetrnější ke svým kuchyňským pomocníkům. Ať v zápalu boje nestrháte závit na elektrickém sekáčku jako se to podařilo mně... přeji dobrou chuť!
Než se konečně dostanu k tomu, na co se všichni těšíme nejvíce, dovolte mi ještě jeden podzimní příspěvek. Přichází trochu opožděně, za což se kaju, ale poslední týdny byly pracovně a vůbec celkově dosti šílené, a tak jsem byla nucena moje milé maičkosti nechat ležet ladem :-(...
Ale zpět k dnešku. Jelikož předpokládám, že co se týče spolupráce se sušičkou, pro letošek končíme, mohu si dovolit zrekapitulovat náš první společný rok. Byl pestrý a zajímavý a dost jsme si padly do noty. Zásoby na zimu mám pořádné. Všechny produkty jsou skvělé a báječné. Co mě ale překvapilo nejvíc, tak to bylo téma rajčat. Kamarádka objednávala ze Slovenska, a tak jsem si dovolila naporoučet rovnou deset kilo. Byly vynikající (díky, Markét! :-)). Většinu jsem nasušila a následně zalila slunečnicovým olejem a zasypala bylinkami. Na těstoviny nebo jen tak na chleba budou super (tady možná drobné poučení pro příště, usušila jsem je opravdu pečlivě, protože olej teďka moc nechtějí nacucávat... ale zase možná lepší, než kdyby se měly začít kazit). Winner of the season ale překvapivě nebyla tato mňamka, anóbrž rajčatové chipsy. Mnooo, chipsy, vlastně to byl tak trochu vyšlizmus (ale znáte to, nejlepší věci prostě vznikají omylem!). Taaakže - rozhodla jsem se dělat rajčatové placky - lehkou svačinku do tašky, ať jdete kamkoli. Návod z internetu a úprava by Maička (rozumějte vše od oka). Rajčata, strouhaná mrkev, česnek, bazalka, lněné semínko, sůl, pepř...případně nějaké další koření navrch podle chuti. První dávku jsem přesušila, takže když jsem se ji pokusila z plátu vyrolovat, rozlámala se na tisíc kousků... no a vznikly chipsy! Zdravé, křupavé, ale hlavně straaašně dobré. Manžel do sklenice zanořil ruku, zhodnotil, že jako dobrý, a odporoučel se s tím koukat na film. Musela jsem mu vysvětlit, že takhle to opravdu nefunguje a ať šetří (jednak tyhle raw pochoutky nejsou zrovna levnou záležitostí, ale hlavně jsou strašně syté, takže ač se to nezdá, po pár kouscích žaludek hlásí full stav). Druhá várka už se "povedla" - a tak z ní vznikly placky, které kluci vyfasovali na pochod do Arménie pro chvíle nejtěžší.
Přesto, když to celé zhodnotím, mám tak nějak pocit, že chipsy mi jely prostě nejvíc! Co naplat - asi to příští sezónu zase záměrně pokazím :-D...
... tedy brusky, mých rodičů a mě. To MĚ dávám záměrně až nakonec, protože bohužel prázdninový program byl tak nabitý, že jsem nad starými dřevěnými křídly nakonec strávila méně času, než jsem si původně představovala. Ale přece jen nějaký ano. Byl to dlouhý a náročný proces. Asi nikdo původně neočekával, že pod nánosem balakrylu se nachází cca šest dalších, starších vrstev, a tak jsme se od původního odstraňovače nátěrů nakonec byli nuceni úchylit k zapůjčení opalovačky. A pak se hodně tmelilo. A brousilo. A ladilo k dokonalosti. A tady přišla na řadu moje nová kráska. Musím uznat, že je skvělá! Perfektně se drží v ruce, výkon má neuvěřitelný a co hlavně - téměř nevibruje. Takže zatímco po dvaceti minutách kontinuální práce s jinými bruskami jsem se zbavila celulitidy na polovině těla a ve snu jsem se třepala ještě dva dny, tady můžete pracovat klidně hodinu a pokud Vás do té doby nezačnou bolet záda od té statické činnosti, klidně směle pokračovat i déle. Takže do dražšího stroječku se opravdu vyplatí investovat. Navíc má spoustu různých nástavců a udělátek (která jsem ovšem ještě neměla možnost vyzkoušet). Následně se dveře natíraly. Zde se už z minula velmi dobře osvědčil malý semišový váleček, který barvu roztíral rovnoměrně, takže žádné kapky, jen drobná pravidelná struktura. Zvolili jsme bílý mat a vypadá parádně! K tomu kliky v lehce historizujícím stylu, přece jenom fláknout tam nějaký minimalismus mi k tomu starému kousku připadalo trochu mimo. Největší problém nastal se zasklením. Navrhla jsem místo původního strukturovaného skla variantu s pískováním. S ponecháním čirého okraje. Toto sklenář v naší střediskové obci nemohl (nechtěl?) pochopit - co to jsou za nápady?! Naštěstí jsem nebyla přítomna tomu, jak nebohého architekta (rozumějte mě) opatřil spoustou neslušných přívlastků. Amatér! Miluju řemeslníky, jejichž nejpoužívanějším slovem je "nejde". Naštěstí se ale po drobných peripetiích (a mamčině usilovném googlení) v našem okruhu objevil i šikovný pán, který prohlásil, že to není vůbec žádný problém a nabídnul cenu, ze které nám spadla brada (v pozitivním smyslu!). A tak rodiče zajásali a rozhodli se troje repasované dveře do sklenářské dílny přepravit... načež zjistili, že se do našeho vozu nevejdou. Nakonec to tedy dopadlo tak, že si nechali vyrobit pouze skla a instalovali si je doma sami. Nechali na tom sice moře potu, ale o to větší je radost z výsledku. Myslím, že dveře dopadly na jedničku. Nikdo by nevěřil, co se z ošklivého káčátka vyloupne za krasavici! Byt povýšily o několik úrovní. A za cenu, která i přes postupná navýšení (jak jsme zkoušeli různé techniky metodou pokus-omyl) nakonec ani náhodou nedosahuje toho, co bychom investovali do "profesionální renovace" (rozumějte "na krásné staré dřevěné dveře vám natáhneme hnusnou plastovou fólii s imitací dřeva). Dílo se tedy zdařilo. Na závěr už to chce jen gesto paží, jaké známe z Večerníčku "A je to!". (a nebo High five - ať jsme aktuální!)
Tedy alespoň co se tvoření týče. Když mám ušít něco na sebe, je to boj. Je třeba dodržet postup, míry, neustále zkoušet, upravovat a ladit. Někdy mám skutečně velký problém se namotivovat a zasednout ke stroji s vidinou toho složitého procesu, který mám před sebou... přitom takhle rozeběhnout se po papíře, něco načrtnout od oka, přenést na látku a už už s tím pod jehlu, to je jiná písnička... žádné měření, počítání, prostě punk. Podle toho pak kolikrát vypadá i ten výsledek, ale zase je to taková živelná kreativní tvorba. Třeba jako tato moje medvědí prvotina. Impulsem bylo rostoucí břicho mojí kamarádky. A taky její požadavek hlavně jako dar nenosit nic, na co by se doma prášilo. Tady jsem si řekla, že písmenka asi nebudou ta pravá volba a že teda zkusím něco nového. Třeba něco příjemně mačkacího a okusovacího... Zvířecí hračka se nabízela - tlama medvídka nebo zajíčka je většinou to první, co si z dětství pamatujeme. Tento je navíc i tak trochu recy. Pamatujete si na fotky ubrusů na naší svatební tabuli? Ano ano, hodně mi jich doma přebývá. Je to krásné režné plátno a byla škoda nechat ho ležet na dně skříně. Se žlutobíločervenou geometrií se krásně doplnily. Medvídkovi jsem vyšvihla epesní kapsičku. K tomu jsem pro oživení přidala ještě ručičky z červeného filcu, které jsem našila každou jinak, takže to působí trochu mešuge, ale mně to připadalo veselejší. Vycpávala jsem vatou. Příště možná zkusím pohankové slupky, to jejich "přelévání" by mohlo být zábavné...
Medvídek má okolo 30cm. Aby nehrozilo, že se pidičlovíček něčím zadusí, oči i čenich jsem raději pouze vyšila bavlnkou. Samozřejmě, jak už to u těchto živelných a punk výtvorů chodí, nebylo to zcela bez komplikací. Tak například už vím, že když medvědovi udělám tenkou nohu s megapackou na konci, jaksi blbě se to pak obrací na líc :-D Poučení pro příště. Taky ta moje koordinace pohybu stroje do zatáček ještě není úplně na jedničku, obzvláště u tak drobného měřítka. Ale co, na prvotinu dobrý, no ne? Věřím, že malému Osvaldovi to bude vcelku jedno. A třeba bude jednou v dospělosti vzpomínat: jooo, to byl ten křivej medvěd, co jsem dostal od tety. Měl každou ruku a nohu jinou :-D Protože o tom, přátelé, o tom ten život je. Nemusí to být všecko dokonalé. Hlavně, když je to z lásky! :-)
Konec října je pro mě každoročně synonymem pro Designblok. Načerpat novou inspiraci, zjistit, co nového trh nabízí, zajít s kamarádkou na kafe :-) Letos jsme to vzaly letem světem a v rámci Dne profesionálů zkoukly výstavu ještě dříve, než byla oficiálně zahájena. A tady jsem zažila jeden šok. Jelikož se obě pohybujeme v oblasti architektury, interiérů a designu, rády chodíme na čumendu i do obchodů a showroomů, které jsou do Designbloku zahrnuty. Nenapadlo nás ovšem, že když se tam dostavíme o den dříve, ve většině z nich nalezneme jen obří krabice omotané fóliemi, kovové konzoly čučící neutěšeně ze zdí, dělníky v montérkách nanášející tmel na syrové stěny, na kterých bychom očekávaly velkoformátové obkladačky. Jooo, v Česku je holt na všechno dost času. Pro příště jsem poučená. (mimochodem... doufám, že to nakonec stihli!). Nicméně musím konstatovat, že ačkoli mě letošní expozice oslnila tak nějak méně než ta loňská, pár zajímavých momentů se tam určitě našlo. A taky pár kousků, které mileráda zahrnu do svých návrhů. Klienti se mají rozhodně na co těšit. No a aby toho umění, kultury a tak vůbec nebylo pro ten den málo, vyrazily jsme nakonec ještě do DOXu. Zkouknout aktuální výstavy. Ačkoli jsme tam primárně mířily na Pelcla, toho jsme nakonec našly tísnit se v jedné malé místnosti (nebo je snad něco, co nám doxácký labyrint zatajil? ;-)). Co mě ale velmi zaujalo, byly futuristicko-depresivní expozice na motivy knih Brave new world, 1984 a 451 stupňů fahrenheita. Předložky z lidských kůží, mimina běhající v průhledných tubusech a světoví diktátoři jako houpací koně byli opravdu působiví. Kdo to máte do Holešovic blízko, určitě byste tuto výstavu neměli minout. A nemusíte být přímo milovníci umění, ale třeba jen lidé, kteří se rádi zamýšlejí nad tím, v jaké době žijí... pak už jen zbývalo pokochat se publikacemi v místním shopu, udělat si list pro Ježíška, zvládnout jedno kafe se zákuskem a hurá zpátky domů. A příští rok v říjnu zase pampalááá!
... mléčného! Bere s sebou třídního Járu... Ječného! Znáte tuhle chytlavou písničku od Svěráka a Uhlíře? Já si na ni vždycky vzpomenu při pohledu na tyto recy vázičky, které jsem si vyrobila z flašek od mlíka. Můj manžel je totiž velký "romantik" a často mi nosí kytky. Ano, opravdu! Kupuje je pravidelně od jednoho homeless dědy v centru Brna. Každý pátek. Týden co týden. Je to už zkrátka taková milá tradice. Občas taky štípne něco přes plot. Někdy je totiž potřeba vtisknout tomu i punc dobrodružství. Většinou nezůstává u jednoho květu, ale přitáhne rovnou "pugét". V takových případech moje vázičky s uzoučkým dnem prostě neobstojí, každou chvíli je převrhnu. A tak mě napadlo využít toho, co by jinak stejně skončilo v popelnici se sklem. Navíc... nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale tvar lahve na mléko je opravdu ladný. Minimalistický a dokonalý. Stačilo jej maličko podtrhnout. Letos hodně ujíždím na geometrii. Nakonec z toho vznikly dva kousky, pudrově růžový, pruhovaný a bílý s decentnějším zdobením u dna. Použila jsem obyčejný balakryl a zlatý prášek, který jsem rozmíchala v bezbarvém laku na dřevo. Tím jsem pak výsledek pro jistotu ještě dvakrát celý přetáhla, aby se to nezačalo loupat. Živnotnost díla zatím není jasná, ale věřím, že s šetrným zacházením by to mohlo vydržet dost. Jelikož podzim už dal velmi jasně najevo svoji přítomnost, hádám, že čerstvých květů u nás doma zase na pár měsíců značně ubyde. Ale to vůbec nevadí, protože tahle kompozice z mlékovek vypadá podle mě na stole bezvadně i bez obsahu!
Venku už to totiž v posledních dnech na babí léto rozhodně nevypadá. Zvažuju, že snad možná vytáhnu i zimní kabát. A abych držela téma, tak dneska jeden krátký příspěvek z poněkud staršího tvoření. Jenom taková blbinka ve stylu ošatila jsem hrnek. Při troše šikovnosti se to dá použít jako pomůcka proti vychladnutí čaje, ale jelikož já jsem starý cinta, raději jsem z tohoto módního doplňku udělala tužkovník :-) Střih samozřejmě vznikal spontánně - jak je mým zvykem - a proto jsem několikrát párala, než to bylo ono. Materiálově jsem zvolila bavlnu v krásném přírodně béžovém odstínu a doplnila knoflíkem, který jsem si před časem zakoupila v Praze a dlouho čekal na svou velkou příležitost. Obleček je sundávací a tím pádem pratelný - nasune se zespodu a nahoře zapne.
Samozřejmě teď čekám připomínky pragmatiků, že je to věc úplně k ničemu. No ano, máte pravdu. Ale... prostě... nezdá se vám to roztomilé alespoň trošililinečku? :-D
Mám nový fajnový ubrus na stůl! A než to někoho napadne - ne, moje práce to bohužel není. Asi bych na to prostě neměla trpělivost. Ale inspirace je to krásná. Jak byly ty ženy dříve zručné... a jakou měly výdrž, než dokončily jeden kus - vemte si jenom těch ok! A to už ani nemluvím o té soustředěnosti, aby vzor náhodou někde neujel, protože co pak s tou asymetrií, že?!... Tohohle krasavce jsem dostala darem, z pozůstalosti po mamince naší známé. Měla jich desítky! (možná si vzpomínáte na moje vyprávění o výzdobě na svatební stoly, která pocházela ze stejného fondu). Mohla jsem si vybrat, který se mi nejvíc líbí a vybrala jsem si tento. Je přes celý stůl a když se podloží bílým ubrusem, je to prostě sváteční nádhera. Uznávám, že do praktičnosti to má, obzvláště v kuchyni, poněkud daleko, ale to víte... pro ten svátek :-) A s jemně zdobeným nádobím Dity P. si, myslím, rozumí velice dobře. Jsem ráda, že se v poslední době starým krásným věcem dává zase prostor. Že dílo našich předků nezůstává ležet na půdách a chátrat. Podle mě je třeba si jejich umění připomínat a čerpat z něj. A co vy si o tom myslíte? Kýč, a nebo romantika? :-)
PS: no a abyste jako neřekli, že už jsem sem pěkně dlouho nedala žádné tvoření, tak tedy ještě přikládám jeden můj letní počin (ano, uznávám, mnoho jich nebylo) - dárek pro dvě princezny, u kterých jsme byli na návštěvě. Jo - zase písmena! Ale abych vás navnadila, tak prozradím, že na další várku novorozenců už se pomalu chystám s novinkami. Zatím to jsou spíše takové pokusy, ale co jsem to zas vymyslela uvidíte už brzy!
Konečně jsem se dostala k tomu, abych protřídila a upravila fotky z uplynulých měsíců... doteď na ně nebyl čas. A to jich přitom letos není mnoho. Zkouším totiž novou disciplínu, a to je natáčení. Zatím jsou to spíše takové amatérské a někdy úsměvné záběry, prostě zjišťuju, co moje zrcadlovka zvládne. Ale až to budu umět, to teprv bude! Tak předně by to asi chtělo si zakoupit několik nových propriet, bez kterých to jen tak někam neposunu. Do té doby, než na ně našetřím (nebo se uvolím k tomu své úspory obětovat) si alespoň osahávám kameramanskou práci... taky jste nikdy nechápali, proč se udělujou filmařské ceny za kameru? Mně vždycky vrtalo hlavou, na základě čeho se to vybírá. Přece stojí borec, před sebou má chytrý stroječek, v daný moment zmáčkne tlačítko a případně doostří. A je to. No jo, to byl tedy šeredný omyl (mistrům se tímto omlouvám)! Prozřela jsem poté, co jsem na vlastní kůži vyzkoušela, že natáčet je ještě mnohem těžší než fotit (a zatím ani v té disciplíně moc nevynikám :-D), protože kromě toho, že musíte respektovat všechny zákony estetiky, musíte zabrat to, co chcete, přesně z toho úhlu, aby to mělo patřičné sdělení a ještě ke všemu to musí mít dynamiku. O tom, jak těžké je vůbec manuálně přeostřovat a nebo udržet stabilní aparát už se radši ani nezmiňuju. Všem pánům kameramanům klobouk dolů! Jo a nebojte - od jisté doby mám pocit, že při sledování filmu nezkoumám nic jiného, než vaši zručnou práci! ;-) Ale proč vám to říkám. Abych se to naučila, zvolila jsem si cvičné téma - rozhodla jsem se zkusit na kameru zachytit léto. Jeho chutě, barvy, obrazy. Prostě aby se vám při sledování okamžitě vybavil ten pocit (třeba jako na fotografii, kterou jsem dala do úvodu dnešního příspěvku - je to úplně cizí chalupa, ale mně se to zápraží tak líbilo, připomínalo mi prázdniny u babičky, že jsem zkousla i provinilý pocit, když na mě majitelka koukala přes plot jako na zloděje obhlížejícího, kde se příště nelegálně obohatí :-D). Už se mi něco rýsuje! Bohužel ale červenec a srpen nebyly tak dlouhé, abych zaznamenala všechno, co jsem chtěla, takže ještě nejsem úplně rozhodnutá, zda to svoje veledílo vypustím už nyní, a nebo ho dám ještě na rok k ledu a příští horkou sezónu tam něco přidám...
No ale každopádně abyste si nemysleli, že jsem pro samou natáčecí mánii nestihla vůbec nic jiného, tak dneska přikládám alespoň pár obrázků. Jak jsem se ty dva (tři?) měsíce měla. Co jsem dělala. Co jsem viděla. A zažila. A proč jsem tím pádem nestihla vyrobit nic, s čím bych se vám tady mohla chlubit až do nebe :-)
Letos to bylo oproti jiným letem takové poklidné. České. A rodinné. Takový návrat ke kořenům (o tom podrobněji snad v některém z příštích příspěvků). Stihli jsme dvě krásné svatby kamarádů. A oslavu rubínové svatby rodičů. A svatební cestu naši vlastní (pokud se tomu prodlouženému víkendu s ročním zpožděním tak dá vůbec říkat :-D). Spostu krásných dnů jsem strávila u rodičů, ať už to byli ti severní nebo jižní rodičové. Jezdili jsme na výlety a slavili jsme. Podnikla jsem expedici se svojí nově objevenou sestřenicí a poznala další část naší rodinné větve. Spostu času jsem taky věnovala svému drahému manželovi a kamarádům - spolu jsme kolaudovali, pařili na festivalu, sjížděli řeku, poznávali dosud nepoznaná místa naší vlasti a měli jsme se famfárově! Doufám, že z obrázků na vás ta atmosféra alespoň malinko dýchne. Když se kouknu z okna, myslím, že léto pomalu mává na rozloučenou. Ale nevadí. Podzim bude určitě taky pěkný. Už teď se mi rýsují plány. A vypadá to, že tentokrát budou snad i nějaké zahraniční. The best is yet to come! :-)
Ten slogan jsem nesnášela roky! Naši mě s ním každé ráno tahali za nohu z postele. Na konci srpna se vždycky zase začínal kdesi z povzdálí ozývat. A pak to teskno, že prázniny končí. Přetrvává u mě pořád, i když se mě škola už netýká. Nebo... netýká... vlastně člověk by se měl vzdělávat pořád, že? Mám pocit, že jsem v posledních letech docela zakrněla. Práce zúžila můj denní příjem vědomostí na úzký proužek toho, co k ní nutně potřebuju. Zbytek se pomalu ukládá kamsi dozadu, kde k tomu není přístup. Až díky pub quizu, na který jsem začala před časem chodit s kamarády, jsem si uvědomila, že ani to, v čem jsem se kdysi cítila jako ryba ve vodě, už vlastně není tak úplně moje parketa. A tak jsem začala vědomosti oprašovat. Jen tak pro sebe, abych úplně nezpitoměla, se nořím do dějin architektury, zkoumám sochy a stará malířská díla, designové ikony. No a tady už se dostávám k dnešnímu tématu a doufám, že mi všichni prominete tu absenci tvořivého obsahu, ale musím se vám pochlubit, že jsem se konečně rozhoupala (myšleno vzpomněla si!) ke koupi brněnského MUST HAVE - architektonického manuálu - a konečně jsem tedy úplným architektem :-D. Informace pro ty, kdo si myslí, že v Brně není nic zajímavého k vidění - tak JE! Jen nesmíte očekávat barokní kupole a tordované dříky, fiály a korintské hlavice. Brno je totiž městem funkcionalismu. (a další informace pro neznalé, kteří si pod pojmem funkcionalismus představují paneláky - omyl!). Podle mě je funkcionalismus nejdokonalejší stavební sloh, ke kterému lidstvo zatím dospělo. Je nadčasový a tudíž stále aktuální. A ten místní je skutečně na špičkové úrovni! Brněnský architektonický manuál (neboli BAM) jej perfektně mapuje napříč brněnskými čtvrtěmi. Mapa města je rozdělena na menší celky, na každém je vytvořen vycházkový okruh. Jednotlivé domy jsou očíslovány a přehledně popsány, spousta z nich i s příběhem architektů či majitelů. Doplněno obrázky, dobovými fotkami, modely či půdorysy. Doteď nechápu, jak jsem tak dlouho mohla žít bez něj!
Takže pokud jste umělci, milovníci architektury, nebo prostě jen milovníci Brna, vězte, že tato báječná publikace je k mání za necelé čtyři stovky v Domě umění (kam teď rozhodně nelezte, protože až do konce září rekonstruují, takže raději zvolte íčko ve staré radnici ;-)) a určitě vás zabaví na hodně dlouho. Pokud si nic nezapamatujete, alespoň máte tip na vycházky po místech, kam vás možná po léta letoucí, co zde žijete, vůbec nenapadlo zajít...
... tak přeju pěkné zážitky. Zatím ahoj a já se jdu vzdělávat!
PS: No a pokud si nejste jistí, zda se vám chce do knížky investovat, mrkněte nejdříve zde: http://www.bam.brno.cz/
Odpověď je jednoznačná - stylově! Správně to odhadla moje zlatá mamča, která při svém výjezdu s taťkou do Rakouska zavítala do designového krámku a uznala, že je potřeba přivézt dětičkám z dovolené nějaký ten suvenýr. A protože je to osoba ryze praktická, místo klasických lapačů prachu nás se ségrou obdarovala zavařovacíma skleničkama značky Weck, na které už si dlouho tajně myslím. Radostí jsem se tetelila nejen při pohledu na jejich krásné zpracování včetně roztomilého jahodového detailu, ale taky s pomyšlením na to, že jejich velikost přesně odpovídá potřebám dvoučlenné domácnosti, která prostě jakoukoli větší marmeládu nebo okurky uchovává v lednici otevřené půl roku a pak bojuje s dilematem, zda ještě pozřít, či zbytek domácího bohatství poslat do toalety. Takhle je to tak akorát... a ještě zbyde spoustu materiálu na vánoční tvoření pro všechny mé milé! :-) Hned jsem se rozhodla je otestovat a myslím, že domácímu bazalkovému pestu to v nich prostě sluší! Kdo si ho chcete vyrobit a ještě jste nezkoušeli, vězte, že k tomu není potřeba nic víc, než kvantum bazalky, namočené oříšky (já používám kešu, páč jsou cenově přijatelnější než piniovky), parmazán, česnek, citronová šťáva, oliváč, trochu soli a pepře... no a samozřejmě výkonný elektrický sekáček (pokud se vám tedy nechce drbat s tradičním hmoždířem).
Zavařování ale není jediný způsob, jak si i v zimě skvěle pochutnat na sezónních potravinách, a tak je sušička ovoce v posledních týdnech mým velkým spojencem. Krásně jsme si tak poradily s velkou částí modrého pokladu, který mi přímo z lesa přivezla kamarádka, takže si na něm možná ve snídaňových směsech pochutná i můj milovaný manžel, který se chystá na podzim pokořit arménské vrcholy...
A pak jsou tu bylinky. Těm uměle proudícího vzduchu netřeba. Stačí je jen zavěsit a počkat si. Třeba do špaletového okna v kuchyni, jehož horní větrací část už roky nefunguje, a tak tam ničemu nepřekážejí. Výborně se osvědčil také věšák z Ikei - díky svým mobilním háčkům. Původně sloužil pouze na utěrky a chňapky. Ty rostlinné kompozice se mi ale nějak zalíbily. A tak pořád váhám, zda už hotové suché vazby sklidit, než na ně stihne usednout prach, a nebo je pasovat na trvalou dekoraci naší kuchyně. Co si o tom myslíte vy?...
Pamatujete si ještě na ty krásné doby, kdy jste třicátého června v nažehlených šatech převzali vysvědčení a před vámi byly ty dva měsíce krásného NIC, které představovaly nekonečné moře možností? Ráno nemusíte vstávat, vzbudí vás zpěv ptáků a nebo slunce na tváři, nepřemýšlíte o známkách, zkouškách... a jediná starost je, kterou knížku si přečtete tentokrát a kam se večer půjdete pobavit?
... a pak se jednoho dne vzbudíte a víte, že už to nikdy nebude takové. Že v práci vám dvouměsíční absenci jen tak neprominou a klienty, kteří urgentně potřebují vaše služby zrovna, když jste si udělali den volna, se prostě odstřihnout nedá...
Obrovské štěstí živnostníka jako jsem já spočívá v tom, že stran rozvržení volného času je svým pánem (tentokrát taktně pomlčím o tom, že každá mince má dvě strany), a tak jsou červenec a srpen pro mě přecejen trochu nestandardní měsíce. To se tak občas sbalím, s notebookem v podpaží, a přestěhuji si práci o dvě stě kilometrů - k mamince a tatínkovi. Ačkoli blikání monitoru se úplně nezbavím,pořád je tam ona přehrada, tvarohové knedlíky s ovocem a houpačka ukrytá v ostružinovém listí. A knížky a letní setkávání s rodinou na severu a s kamarády, kteří neutekli jako já za ruchem velkoměsta, ale založili rodiny na své rodné hroudě. A k jedné takové kamarádce jsem před týdnem zavítala na návštěvu. A zavzpomínala si na svoje dětství - vždyť její dcera vypadá úplně jako ona, jako moje první kamarádka v životě, holčička, co bydlela na stejném panelovém sídlišti, ve vchodu s obrázkem Kosích bratrů. A tak jsem se rozhodla do svého povalovacího režimu zařadit i trochu té ruční práce a pro malou Terezku si zase po čase střihla jednu písmenkovou girlandu. Jak to celé dopadlo, přikládám ve fotografiích :-)...
Ale aby to nevypadalo, že se v létě jenom flákám, musím ještě honem podotknout, že jsem se během své týdenní a la dovolené s vervou pustila i do avizované renovace dveří. Nová bruska je jednoduše sen! Výsledky coming soon, ale chce to ještě jednu cestu na sever. Mezitím se opět týden peču v našem brněnském dvaatřicetistupňovém skleníku. A tak moje jediné tvořivé myšlenky v současnosti míří... k domácí výrobě zmrzliny! Snad dopadne lépe, než mé šaty, které mají ode dneška novou slušivou borůvkovou značku. PS: tímto děkuji naší drahé kamarádce Ivči za kýbl modrého pokladu a slibuju, že s ním naložím podle svého nejepšího vědomí a svědomí. Ani kulička nazmar... a gastronomii třikrát zdar! :-)
O víkendu jsme byli na svatbě. Příroda ale žádný společenský diář nemá, a tak zrovna v těchto dnech zároveň vrcholí i meruňková sezóna. Mám nejzlatější kamarády na světě, kteří mi poskytli vstupní suroviny, a tak jsem si kromě žehlení garderóby ještě stihla střihnout meruňkový čtyřboj. Sušička, kterou mi přinesl Ježíšek, se rozjela na plné obrátky a prošla zatěžkávací zkouškou. Ve čtvrtek večer jsem na to naběhla a nutno podotknout, že zde uveřejněná titulní fotka rozhodně není zcela aktuální, protože foukání ventilátoru slyším z kuchyně ještě teď ;-) Nasušila jsem spoustu ovocných placek a vyzkoušela oranžové poklady zkombinovat s bylinkami, semínky (levandule, máta, meduňka, sezam) ... otestovala recept na chutney z internetu (mimochodem je výborné! a kdo by měl zájem, najde ho na stránkách abecedazahrady), část jsem použila na tradiční letní meruňkové knedlíky, které jsou díky instrukcím pana Vaňka jako od babičky, a zbytek prostě nastrkala do sušičky "jen tak" - sušené meruňkové křížaly budou určitě perfektní do mých domácích müsli...
No a tak já se teď o prázdninách bavím. Možná, že to není úplně typické kreativní tvoření milých nesmyslů, jak já to mám ráda, ale rozhodně mi to dělá velkou radost. A myslím, že za půl roku, až za okny napadne sníh a já si dám do pusy kousek léta, bude moje radost ještě stonásobná! :-)
V létě je všechno jinak. Léto nemá pravidla. Ani omezení. V létě nefungují moje pravidelné týdenní aktivity a ani vstávání nefunguje tak, jako po zbytek roku. No a taky moje tvořivá činnost na několik týdnů ustala. Místo toho se vydávám na procházky a na zahrádky kaváren, k vodě, splouvat řeky a k "babičce na prázdniny" (rozumějte jedu navštívit příbuzenstvo s notebookem pod paží, protože práce, ta bohužel jaksi úplně odložit na dva měsíce nejde). A proto, aby virtuální řeč nestála, Vám dneska ukážu jeden poněkud starší kousek - volná improvizace na téma uzlování. Započala jsem ho snad před dvěma roky a ještě předtím, než letos udeřila tropická vedra, ho dotáhla do finiše. Plstěno na sucho. Zelená a modrá, pro blázny dobrá... ale když to nepřeženete a zvolíte neutrální podklad, dokáže ozvláštnit váš outfit, ať už to budou džíny a tenisky, a nebo třeba černé pouzdrovky a vysoký podpatek...
Tak trochu extravagance, no. Líbí? Nelíbí? Povíte mi to někde nad vychlazenou domácí zázvorovkou, jo?...a já zas le/étím!
Jsem typický skladník po tatínkovi. Mám pocit, že všechno by se mohlo jednoho dne hodit. Kupříkladu ruličkami od toaletního papíru jsem nedávno zaskládala skoro polovinu koupelnové skříňky, výborně se totiž hodí na rozsazování mladých rostlinek... (a nově jsem zjistila, že se z nich dají vyrobit i moc pěkné obaly na dárky!). Taky jsem chvíli přemýšlela, že si z nich stvořím tužkovník, ale ne. Nakonec se pro daný účel zdály příliš tenké a drobné, a tak nápad dlouho žil jenom v mé hlavě. Až do doby, kdy se mamka rozhodla uháčkovat si halenku a po jejím řádění s klubíčky zůstaly tyto krásné špulky. Pevné a rozměrově šikovné, zkrátka podle mých představ. Ze staré krabice jsem jim vyrobila dno, vnitřek včetně horního okraje natřela balakrylem, kterého mám doma doslova litry, a vnějšek olepila krásným šedočerným baličákem v retro designu (nemůžu si pomoct, ale taky vám ten vzor připomíná špekáčky? No jo, léto už se blíží a táborových ohňů se zjevně nemůžu dočkat! :-D)). Nakonec už zbývalo je jenom hezky spojit dohromady světle žlutou plochou gumou, kterou jsem sešila cik-cak stehem na stroji (šlo to docela špatně, protože při neustálém propichování tam a zpět se začaly drát na povrch tenounké gumičky, ale naštěstí jsem to nějak ukočírovala... no, při nejhorším tuto část vždycky můžete otočit "hubou ke zdi" ;-)).
Pokud byste dostali chuť vyrobit si něco podobného, pak vězte, že materiál na kostru je v podstatě odpad a tudíž zdarma, krásné baličáky tištěné po historicku, a to ve spoustě barev a dekorů prodává Calico (info pro Pražáky - já je koupila v obchůdku Galerie Kampa) a gumičky najdete v každé galanterii. Nejen, že se na výsledek moc hezky kouká, ale navíc má ještě jednu přidanou hodnotu - konečně jsem si po sto letech udělala pořádek ve vypsaných propiskách!
Omlouvám se všem, že četnost mých příspěvků v posledních dnech lehce upadla, ale já už jsem prostě najela do letního režimu. A když si můžu vybrat, jestli být zalezlá doma a tvořit, a nebo vyrazit na čerstvý vzduch, raději volím to druhé. Nápady si ale pečlivě zaznamenávám pro chladnější dny :-)
V lenivém duchu je i dnešní příspěvek. Žádné velké a důmyslné tvoření. To jsem tak nedávno zavítala do kreativního obchůdku a objevila tam tyhle vtipné vlaštovky. Když je jich teď plné nebe, tak proč je nemít i v uchu, že? V kombinaci s barevnými háčky mě celkem baví. A k tomu jako doplněk něco na krk... Znáte to - diamonds are the girl´s best friends!
Nevím, jak ty normální, ale já jsem si k narozeninám přála brusku ;-) Dostala jsem - a ne ledajakou! Tahle leští, brousí, řeže dřevo, kov i plast, vyřezává otvory v těžko přístupných místech, dokáže proříznout spáry a odstranit poškozenou kachličku... no prostě takový malý zázrak. Na léto už se nám rýsují společné plány. V prvé řadě jeden velký projekt ve formě renovace starých dveří u rodičů, a to hned v celém bytě (nejsem žádný troškař!), pak si možná střihneme zase nějakou tu židličku či jiný pěkný interiérový doplněk... no a na závěr mám smělé ambice sehnat si překližky a dřevěné hranolky a zkusit úplně popustit uzdu své fantazii. K tomu mi ovšem zatím chybí ponk. (pokud někdo máte k dispozici nevyužitou dílnu, hlaste se mi, prosím! ;-)).
Sama jsem zvědavá, jaká bude v září moje bilance, kolik nápadů se mi povede převést v realitu. Tak či tak, už se na to moc těším. Ten stroječek vypadá opravdu dokonale, mám takovou představu, že práce s ním půjde sama. Hodlám mu vlastně dělat jenom držák!...:-D
PS: na závěr se ještě ospravedlňuji za delší odmlku, ale opět jsme byli kamarádům na svatbě a několik předchozích nocí mě zaměstnávalo jejich video. A to mě bavíííí!
Že teda dneska malí lidé slaví, tak budu držet téma (i když za pět dvanáct a za to pardon). O víkendu jsme byli na oglundinách (pro nechápavé - první návštěva miminka). A to rovnou na dvou. Dva kluci jako buci. Kromě klasického praktického dárku typu obleček jsem opět přidala ještě jeden osobní, písmenkový. Jirka se narodil coby mladší bráška Karlíka, kterého už znáte z mého příspěvku před dvěma roky. Protože budou mít společný pokojíček, rozhodla jsem se, že jim to musí ladit a použila opět oblíbenou modro-modro-modrou kombinaci. V případě Matýska jsem měla otevřené možnosti a vyzkoušela novou kombinaci hnědé, béžové a zářivě žluté. Připadala mi tak nějak klučičí, raubířská a zároveň veselá. Písmenka mají v obou případech 7 centimetrů a jsou prošitá perlovkou, na které jsou zároveň i navlečena, aby bylo možné je zavěsit na stěnu. Myslím, že se povedla. Kluci sice ještě pořádně nevidí, ale věřím, že do doby, než si budou schopni vytvořit vlastní názor, se dárek bude líbit alespoň rodičům. Já jim do života přeju hodně zdraví, pestrosti a barevnosti. A ostatním dětičkám všechno nejlepší k dnešnímu svátku!
Včera jsme byli v divadle na představení Die Young. S podtitulem "o tom, zda existuje život po třicítce... a o klubu 27". Téma víc než aktuální vzhledem k faktu, že jsem o víkendu uzavřela třetí dekádu své existence. Zřejmě ode mě teď očekáváte filozofické okénko, takže alespoň krátce (a pokud možno ne úplně pateticky): bylo toho hodně! Když se ohlédnu zpátky, do některé doby bych se vrátila raději než do jiné, ale zodpovědně můžu říct, že v každé (kromě snad ranného dětství mezi 2. a 5. rokem) bych rozhodně chtěla setrvat jenom krátce... jen na návštěvě. Vzpomenout si na všechny zážitky a pocity, vidět je tehdejšíma očima, ale s vědomím toho, co vím dneska. Rozhodně bych nechtěla absolvovat všechno znovu - státnice, zlomené srdce, domácí vězení, spory se ségrou o tom, kdo udělal v pokojíčku větší bordel, hluboko do kapsy a mindráky z velkého zadku... toho jednou stačilo až nad hlavu! Třicítka je vskutku zajímavý věk, člověk už si v životě stačil vybudovat nějakou pozici, už si obhájil svoje místo na sluníčku a pořád má ještě tak nějak elán realizovat si svoje sny. Teď už má (více či méně) i za co... já to rozhodně vnímám jako příležitost! Taky už jsem si do tohoto bodu stihla urovnat svoje priority. Všechno asi mít nebudu. Vlastně ani nechci. Ale směr mám. A včerejší představení mě rozhodně nevydeptalo! Shořet, nebo vyhasnout? Já jsem si řekla, že mi úplně stačí, když si budu v poklidu svítit!
...K tomu je ovšem potřeba palivo. Ať už si pod tím představíte cokoli, rozhodně si myslím, že tomu nemůžu ublížit, když si na úvod dodám do žíly trochu toho cukru. Mnoo, pro tentokrát a vyjímečně (že je to teda ta vzácná příležitost), ho bude poněkud větší než malé množství. Upekla jsem si totiž narozeninový dort podle Dity P.... s tuningem by Maička. Pokud to z fotky není dostatečně zřejmé, můžu vás ujistit, že byl famózní! Žádný obyčejný máslový piškot. Tohle je samá čokoláda. Všichni hosté to zbouchali a pomlaskávali, dokonce můj švagr a manžel pěli chválu a to se nestává každý den.
Myslím, že jsem do toho dalšího desetiletí vstoupila důstojně. A vy, co je vám čerstvých třicet, a nebo jste prostě jen dostali slinu, vězte, že recept najdete v kuchařce na straně číslo 202 a nebo na internetu České televize.
..a za drobnou úplatu vám možná někdy nad kafem prozradím i svou tajnou ingredienci! ;-)
Jako třeba já. Myslím, že detaily jsou důležité. Je to to, co dělá domov domovem. Snažím se vždy vysvětlovat svým klientům, že sebedokonalejší a designovější interiér s precizně provedeným nábytkem je prostě pořád jenom místnost, dokud se tam nevnese to "něco" - duše. Drobnost, která zaujme, bude milá, vtipná, osobní. Obraz, polštář, lampa, oblíbená fotka... nebo prostě jen dočasné květinové aranžmá. Tyhle věci jsou v mých návrzích nutnost a většinou také vodítko pro zákazníkovo další, osobní dotvoření s postupem času. Já detaily a relativně zbytečná zátiší prostě miluju. Můj manžel je nenávidí. Jsou to nepraktické věci, na které sedá prach a které mu obvykle překážejí v tom, aby si tam položil talíř nebo odhodil bundu. Když bych ho nastěhovala do prázdného prostoru a doprostřed mu dala karimatku a spacák, bude nejšťastnější. (pozor, to se ovšem netýká geodetických zátiší, ty jsou v našem bytě nezbytností! :-)). Na každý pád se mu snažím vysvětlit, že ačkoli ty věci relativně nemají smysl, pro mě jsou nejdůležitější na světě. Tvoří domov. A ten já musím mít vždycky, a je jedno, jestli bydlím na koleji, na studentském privátě, pod mostem a nebo v luxusní vile. Musím ten prostor obydlet po svém, až pak jsem tam úplně...
O našem bytě jsem vám povídala už před časem. Tento dosud poslední mě inspiruje nejvíc. Mám v něm mnoho oblíbených zákoutí. Jedno z nich je tohle - úplně obyčejný kout se starou varnou deskou, ovšem s božským výhledem do zahrady... a s origami ptáčky, které jsem si vyrobila z lepicího papíru. Mají červenou barvu, ne rudou, spíše do cihlova, tu moji oblíbenou retro barvu jaká se objevuje v designech Orly Kiely. Naše kuchyně je veskrze černo-bílo-dřevěná, a proto mi tohle narušení přišlo zábavné. A vaření tak nějak radostnější. Myslím, že brzy náš byt bude takovými zákoutími nacpán až k prasknutí (nutno dodat, že se k tomuto bodu již nezadržitelně blížím), ale potom asi prostě začnu jen vyměňovat. Inspirace přichází pořád. Miluju to tady! Z čeho mám ale velkou a možná úplně největší radost, je, že to tady milují i naši kamarádi. Často sem přicházejí a vím, že se jim tu líbí, a že se u nás cítí jako doma. Mnoho z nich mi to řeklo. Některé jsem dokonce nakazila natolik, že se rozhodli sami proměnit svoje bydlení. A taky třeba zrepasovat staré krásné věci. To mě skutečně blaží, protože tyhle věci pro mě mají smysl...
Myslím, že tahle infekce se dědí. A přenáší se rychle. Já vím jistě, kde jsem se sama infikovala. Je to dar od mých rodičů. Na pěkném bydlení a prostředí si vždy zakládali. A to i v době, kdy nikdo neměl nic, případně všichni měli všechno stejné. Oni ne. Byli ve stejném věku jako já, když si taťka sestavit vlastní strojek na výrobu obkladaček (neboli kachličkomet), polepil stěny geometrickými obrazci ve stylu op artu, vyrobil celostěnový věšák do haly a vlastní lustr do obývacího pokoje. A když s mamkou čekali několik let, než objevili sedačku, která by stála za úvahu, aby do ní investovali své celoživotní úspory a jeli pro ni přes celou republiku, protože jediný kus měli někde v severních Čechách... Tohle všechno si pamatuju, moje první vzpomínky na dětství jsou z toho bytu. Byl sice panelákový, ale na svou dobu neuvěřitelně dobře dispozičně řešený. Během své praxe v oblasti interiérů už jsem viděla desítky panelových bytů, ale žádný jako byl ten náš. Měl tři samostatné místnosti a k tomu jeden velkorysý prostor do tvaru L, který sloužil jako obývák s jídelnou a na nějž navazovala kuchyně. Měl luxusní vstupní halu. V obývacím pokoji dvě okna. A byl tak prostorný, že jsem v něm mohla tancovat! Pořád ho vidím, jako by to bylo včera, ty pruhovano-puntíkaté zdi a obrazy a obří zubatou květinu za pohovkou. A svůj roztomilý pokojík s domečkem s výsuvnýma dveřma a nafukovací hračky od Libuše Niklové... a jsme zase u toho - detaily. Všimli jste si toho někdy? Vybavte si svoji oblíbenou situaci, událost a budete přesně vědět, co jste měli toho dne na sobě, jakou příchuť měla zmrzlina, jaký vzor byl na babiččině ubruse a nebo jak voněla vaše školní třída... a dostaví se přesně stejný pocit jako tehdy. Ať už chceme nebo ne, detaily zkrátka dávají životu autentičnost. Asi proto jsou pro mě tak důležité...
Doufám, že jsem se tímto dostatečně ospravedlnila před svou drahou polovičkou a že s mým životním stylem smířil ;-) A pardon za ten dnešní sentimentální příspěvek, asi je to tím pátkem, nebo nevím :-D...
Zkusila jsem si vyrobit baret. Můj první větší mokro-plstěný výtvor. Návod jsem převzala z knihy od Hany Škorpilové a bylo to dobrodružství. První fáze, kdy se jen kladou vrstvy na sebe a tlakem ruky zaplsťují, byla ještě procházka růžovým sadem (pominu-li tu intenzivní masáž dlaní, které mi od usilovného snažení až začaly brnět), ale pak přišla dokončovací fáze aneb srážení, spočívající v tom, že se hotový výrobek polévá horkou vodou a namotává na kulatý předmět ve všech směrech, čímž by mělo dojít k jeho zmenšení. No, copak o to. Když jsem co pár minut přikládala svinovací metr, výsledek sice BYL vidět... Zrovna tak byly bohužel vidět i stopy mého tvoření po celé naší kuchyni, neboť se proměnila v Titanic. Ačkoliv jsem z praktického důvodu pro tyto potřeby využila pracovní desku v těsné blízkosti dřezu, tomu, aby se voda při každém větším zmáčknutí vylila z několika vrstev bublinkové fólie, jsem prostě zabránit nedokázala... nevím, jak to ti odborníci dělají, ale o tom se dotyčná paní Hana ve své knize raději nerozepisuje (asi výrobní tajemství).
Každopádně výsledek je! O jeho pravidelném, kruhovém tvaru, by se sice dalo malinko polemizovat, ale hlavně, že to opravdu připomíná baret - haleluja! Jeho tvar jsem po několikadenním sušení ještě lehce doupravila napařovací žehličkou, aby byl krásně plynulý. Zafungovalo to kupodivu dobře. Díky jeho barevnosti je zcela univerzálně nositelný... a taky se mi skvěle hodí k retro psaníčku, které mi ségra přivezla z Chile. Úplně nejvíc se vyjímá s outfitem a la 30. léta. A nemůžu se zbavit pocitu, že při pohledu na něj slyším v pozadí harmoniku a ruch náměstí na Montmartru. Taková moje vzpomínka na milovanou Francii. Tak, přátelé, přeji vám pěkné snění a hlavně pohodové pondělí!
Dnešní příspěvek není žádné velké umění. Vlastně... té ruční práce tam taky až tak moc nebylo. Ale občas člověk prostě potřebuje k určitému outfitu nějaký velmi velmi jednoduchý doplněk, něco kontrastního a zároveň minimalistického. A tak jsem si vyrobila dvě záležitosti na krk -z dřevěných kuliček v přírodním stavu... a z černých x-stěnů. V obou případech je spojovacím prvkem zářivě žlutý provázek. Zapínání kratšího z nich jsem vyřešila na karabinku. Dlouhé korále vlastně ani zapínání nepotřebovaly, jen se protáhnou přes hlavu. Jednotlivé kuličky jsou fixované na místě pouze dvojitým protažením, takže žádné uzlování, přišívání. Prostě pětiminutové tvoření vhodné i pro netrpělivce (vyzkoušejte s dětmi! :-)) Ideální jsou k jednobarevnému šatníku a téměř jakémukoli stylu. Takzvaný univerzál...
Tramtadadaaa - tak prosím, takto dopadlo moje první rande s novým šicím strojem. Jak už tomu u prvního rande obvykle bývá, zpočátku panoval lehký ostych, vzájemně jsme se oťukali, dovolili si pár letmých dotyků, ne všechno se hned zadařilo, ale jinak jsme se vcelku pokamarádili, takže druhé rande BUDE! ;-)
No ale od začátku (protože jistě ode mě čekáte nějakou napínavou historku), tak tedy: kolová sukně. Kamarádka švadlenka mi poradila tím začít. Prý na rozjezd a nácvik rovného šití dobré, výsledek (téměř) zaručen a budu z ní mít radost. Prvním krokem byl výběr látky. Už tady jsem trochu narazila. Brno je očividně ještě větší díra, než by na první pohled mohlo vypadat, a o pěkné látky je tu nouze. Zato těch ošklivých - dle mého soudu - až nad hlavu. Po pár zoufalých pokusech vybrat něco více či méně vkusného jsem nakonec přistála u puntíku, jelikož tím se nedá nic zkazit a má ho i ta nejhorší metráž na světě. Červenooranžový podklad, vzorek bílý. Šíře 140cm. A tady druhý zádrhel. Vzhledem k tomu, že jsem potřebovala sukni do pasu a pod kolena, kruh vycházel nějak větší. Takže jsem si - zjevně již postižená svým povoláním - začala v CADu rýsovat možnosti - tedy jak umístit neumístitelné. Nevymyslela jsem samozřejmě nic inteligentnějšího, než udělat kruhovou výseč (a pak ještě potrápit mozek tím, jak velká má být vnitřní, menší, výseč, aby dohromady tvořila obvod mého pasu. ehm ehm - nejhorší část celé tvorby!). No ale přejděme k šití. Jako první jsem si vyzkoušela entlování cikcakem. Trochu se to zdrcávalo, ale po výměně nitě za tenčí už krása a nádhera. Následovaly dvě mnou obávané pasáže, a to všití skrytého zipu a přišití pásku. Vyzbrojela znalostmi nabytými z Youtube tutorialů a s patkou na skryté zipy jsem to ale se zipem zvládla překvapivě levou zadní. Na první dobrou! Jupíjou! Pak přišla horší část, kdy jsem polotovar po provizorním všití pásku oblékla a zjistila, že v místě zipu se ty vlny, jinak pravidelné, dělají dost nepěkně a je jich tam jaksi víc. Asi nějaká geometrická chyba (bohužel jsem nepřišla na to, jaká). Zip jsem tedy se slzou v oku byla nucena vypárat a začít spravovat. Ještě jsem nevěděla, jak a co! Nakonec jsem to vyřešila dosti neprofi způsobem a v oblečené poloze a za asistence kamarádky, která špendlila, jsme prostě zkoušely, kolik z té výseče musí pryč, aby to přestalo dělat paseku. Takže se nakonec z 3/4kolové sukně stala nějaká 2/3 (nebo tak něco...), ale záhadným způsobem to prošlo. Pásek klapnul výborně - široký přesně, jak jsem chtěla, v pase dobré, nakonec přeložit a patentky. Hurá! Měla jsem ohromnou radost a začišťovala do tří do rána, už už aby to bylo hotové, a pak rovnou upadla do komatu. Finální produkt jsem zkusila až druhý den... a málem mě omylo! Ach ten pásek! Což o to, přišitý byl ukázkově, ALE! nějak mi nedošlo, že pas jaksi není ve všech místech stejně široký. U tenčího pásku se to ztratí, ale tento měl na výšku snad 7cm a to už je zkrátka hodně. Prostě měl být lehce do obloučku no... to je tak, když člověk šije poprvé od oka a nikoli podle střihu. Už jsem neměla dost látky, abych šmikla nový, a tak opět nastoupila improvizace. Rozhodla jsem se to celé zúžit, abych zamezila jakémukoli odstávání, a k tomu jsem patentky, které se neosvědčily, neboť při každém mém zohnutí divoce vystřelovaly, nahradit sucháčem - ten totiž umožňuje vůli na případné zhubnutí-přibrání-napapání se. Ve výsledku jsem tedy téměř všechny šicí kroky dělala dvakrát. Ale což, beru to, že to tak mělo být - zjevně abych potrénovala :-) A důvod, proč se tady o tom možná zbytečně moc rozepisuju, je ryze praktický - doufám, že se nějaký jiný začátečník poučí z mých chyb... Sukni jsem dokončila tři dny před svým dedlajnem, kterým byla ona zmiňovaná šumavská svatba. Pro tyto účely jsem ji nakombinovala - aby dostatečně vynikla - pouze s černým tričkem se zajímavým výstřihem, bílými lodičkami a završila to čelenkou ušitou ze zbytků a mým vytuněným svetříkem z minula (podotýkám, že hráškově zelená byla svatební dress code, čímž jsem si povinnost splnila :-). Manželovi jsem ještě ve stejném designu střihla motýlka, takže nemohlo být pochyb, kdo ke komu patří. Vypadal jako Ferda Mravenec a sklidil velký úspěch ;-)... ale jinak jsme pro všechny s naším outfitem byli prostě RebeLOVÉ. A jestli vás zajímá, jak nám to slušelo, mrkněte do fotogalerie ;-)
Tak, to by bylo k mému prvnímu výtvoru v kostce vše. Dá se říct, že teď už tedy základní dovednosti ovládám celkem obstojně, takže si mohu domluvit to druhé rande. A že to bude brzy je teda tutovka. Dneska jsem totiž se svojí sestřenicí, co šije kabelky, zavítala v Praze do jejího oblíbeného obchodu s metráží, nechala tam litr a ty vzory v tašce mě tak blaží, že na ně pořád koukám a už si vizualizuju každý záhyb na modelech, co z toho vytvořím! No, co k tomu dodat víc... Prostě láska, však to znáte!
Rozhodla jsem se vás ještě chvíli napínat. Slíbené retro tedy až příště. Ale tématicky se nevzdaluju. Dnešní a i ten deklarovaný další příspěvek se tedy týkají akce posledního dubnového víkendu, na kterou jsme se moc dlouho těšili. Ženil se náš kamarád, kterému říkáme Vydra. Teď vám právě došlo, že to na fotce je svatební dar. Ano ano, moje vlastnoruční příloha k jinak praktickému finančnímu daru. Ten nápad jsem dostala (nečekaně, že!) až pár dní před onou šťastnou událostí, proto jsem prakticky celý poslední týden nespala a v noci koukala na filmy s plsticí jehlou v ruce. Dalo mi to zabrat víc, než jsem čekala. Přecejen těch končetin... a všechno dvakrát. Nehledě na to, že Vydry nemám tak úplně v oku, takže když se na mě stále a pořád dokola smála dvě individua s medvědími obličeji, měla jsem chuť s tím praštit. Ale nakonec jsem to dobojovala snad úspěšně. Figurky mají okolo 14cm a použila jsem na ně tři přírodní odstíny plsti, od krémové po tmavě šedou. Srdíčko je pastelově růžové. Jelikož jsem nějak nevěděla, k čemu by mohly sloužit, našila jsem dozadu háček. Je libo zavěsit si Vydřičky na vchodové dveře? Žádný problém! Teď už určitě nikdo nebude na pochybách, kdo je tady pánem a paní domu...
Tak a konec té mé dnešní omáčky. Tímto přeji novomanželům vše nejlepší, samá pozitiva a sociální jistoty! :-D
PS: závěrem bych ještě chtěla ospravedlnit moji delší odmlku, která byla způsobená tím, že jsem výše zmíněným kamarádům stříhala svatební video. Mimochodem další kreativní disciplína, kde jsem zatím úplně v začátcích, ale dost mě to chytá... no, to by bylo na delší vypravování. Tak třeba někdy... ;-)
Jarní sezóna s sebou přináší spoustu povinností. Jednou z nich je pravidelný průvan v šatníku a vyřazení starých nepotřebných věcí. Měla jsem jich požehnaně. Asi proto, že jsem notorický schraňovač, ke všemu si vytvořím emocionální pouto a navíc... co kdyby se to ještě někdy hodilo? Snad možná vlivem toho jsem po letech objevila tento svetr. Byl na dně skříně hodně dlouho. Je po babičce mého bývalého přítele. Emoce a nostalgie a vzpomínka na lásku z mládí zapříčinila, že několikrát unikl hrobníkovi z lopaty a čas od času jsem ho vzala vyvenčit alespoň po doma, abych si omluvila jeho přítomnost mezi ostatními, nošenými kousky. Byl totiž hrozně... mno, řekněme, že ta milá paní z přízemí neměla zrovna velikost 34. A tak spal a vyčkával. Až letos, inspirována padesátkami a také recyclingem jsem na něj pohlédla znovu a tentokrát jinýma očima. Zjistila jsem, že je vlastně skvělý! A tak jsem se pustila do přešívání. No, nebylo to jednoduché, v tu dobu jsem totiž ještě neměla šicí stroj. Takže, přátelé, ruční práce! (místy je to vidět :-D). Jelikož jsem při opětovném zkoušení zjistila, že jeden loket se co nevidět vyklube na světlo boží, rozhodla jsem se ho ještě opatřit záplatami. Chtěla jsem černé. V prodejně s metráří černou zrovna neměli (ne, paní, hadí vzor opravdu nechci!), ale měli zlatavou. Že by? Knoflíky jsou taky zlaté, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Nakonec myslím, že to byla dobrá volba. Záplaty svetr povýšily na originální kousek. Teď ho tahám skoro pořád, dokonce je to aspirant na můj letošní nejoblíbenější kus! A toto je v kostce příběh o tom, jak se z Popelky stala princezna. PS: pokud chcete vidět retro v té nejryzejší podobě a s tímhle zelenáčem ve vedlejší roli, tak už PŘÍŠTĚ! PS2: Tímto srdečně zdravím Adka a jeho babičku! ;-)
Tak dneska vám konečně můžu s radostí představit svůj první pletený velkokus. Tedy žádnou šálu, čepici ani nákrčník - definitivně jsem se přesunula k oděvům. A jelikož se tady spojily dva aspekty, a to jednak nedostatek odvahy a pak taky (hlavně!) lenost k tomu, abych studovala složité návody a počítala oka, volba padla na tento podivný svetro-pončo-přehoz, nebo jak to vlastně vůbec nazvat. Zkrátka a jednoduše obdélník přeložený napůl a po stranách částečně sešitý. Nic víc. Kombinace rýžového vzoru s klasickým střídáním H-O po řadách. A to vše v krásné a superhřejivé 100% přírodní vlně Eskimo z Dropsu. Kdo by měl zájem si něco podobného vyrobit, tak já nahazovala na 85ok (podotýkám ale, že moje velikost je 34, takže možná budou někteří potřebovat přidat pár oček navrch) a pletla jsem obdélník dlouhý cca 90cm. Doporučuju plést na kruhových jehlicích délky 80cm, takže je možné pleteninu průběžně přikládat a kdykoli se rozhodnout skončit. (Tento postup mé lenivé povaze perfektně vyhovuje!). Začíná se rýžovým vzorem, ten má okolo 20cm. V tomto místě jsem pak také sešívala konce k sobě. Zbytek zůstává volný na prostrčení rukou. Mnooo, a toť vše. Miluju jednoduchost! :-D...
Noci jsou sice ještě chladné, ale já už teď vím, že pokud budu mít krk a záda v teple, ráda se v tomto novém outfitu kdykoli vydám na procházku klidným potemnělým Brnem. V tu dobu je totiž úplně nejlepší! :-)
Před několika týdny (jak jsem již avizovala v minulých příspěvcích) jsem udělala opětovný nájezd do vyhlášeného sekáče v mém rodném městě (skalní určitě vědí a ostatním pro jistotu blíže nespecifikuji, ještě by mi vykoupili můj potenciální šatník na příští sezónu :-P)... no a jedním z úlovků byl i megasize pruhovaný svetřík v béžové a hyper-oranžové. Líbil se mi sám o sobě, ale zdálo se mi, že volá po parťákovi, který by ho dotvořil. Jen tak zlehka. Letos jedu ve výrobě šperků na vlně minimalismu a geometrie a tenhle kousek byl za chvilku hotový. Jen černé skleněné trubičky, pár centimetrů drátku a stříbrný řetízek, zapínání na karabinku. A myslím, že z toho vylezlo přesně to, co jsem si představovala. Ti dva se velmi rychle zkamarádili. Tedy... my všichni. Jsme teď takový milostný trojúhelník :-)
Dneska, milé děti, taková trošku tragikomická verze klasické české pohádky. Nutno podotknout, že jsem si v ní schopně střihla dvojroli pejska i kočičky zároveň. Ale pěkně od začátku: všichni o tom mluví, skloňuje se to na internetu, v kavárnách, v časopisech... a ta lákavá představa udělat si svůj VLASTNÍ chleba. Neodolala jsem. I když jsem se toho dlouho bála, protože po několika přečtených diskusích na téma Mně se to nepovedlo jsem nabyla dojmu, že je to skutečná věda... a tak jsem to pořád oddalovala. Až jsem jednou poprosila kamarádku, která taky peče, zda by mi mohla podarovat kousek svého kvásku. No a najednou doma ve sklenici v ledničce voňavé cosi a už nebylo úniku. A tak jsem se do toho pustila. Pokud by někdo rád namítl, že se s tímto článkem vzdaluju od svého původního záměru, tedy KREATIVNÍ TVOŘENÍ, pak vězte (a jistě to potvrdí všichni, kdo už se tímto procesem někdy prokousávali), že z prosté směsi mouky a vody lze vytvořit tolik kombinací, až vám z toho půjde hlava kolem. A o kreativitu zde rozhodně není nouze. Tedy alespoň já při svém "poprvé" kreativní byla! Jelikož jsem typ, který nikdy nepodcení přípravu, rozhodla jsem se nastudovat postup. Jeden mi dala ona dotyčná kvásková dárkyně... druhý na chleba Bez hnětení (moje paže totiž křičely na protest) jsem našla na internetu na stránkách Začínáme s kváskovým chlebem. V třetím případě jsem si dovolila požádat o pomoc pana Vaňka, mého hrdinu české gastronomie, prostřednictvím jeho skvělé kuchařky, podle které i největší matla (rozumějte já) uvaří hostinu a la nedělní oběd u babičky. A tady nastal kámen úrazu: každý recept se totiž lišil, a to dosti velmi. Nejen v poměru jednotlivých složek, ale také v množství přípravých fází, v délce kynutí a nakonec i v délce a teplotě pečení. Čili hlava jak balón a byla jsem opět na začátku. A tak jsem se rozhodla, že chlebík upeču podle receptu kamarádky, neboť mi přišlo symbolické, aby kvásek i recept byly z jednoho zdroje. Pro jistotu jsem se rozhodla péct pouze z poloviční dávky, kdyby jako náhodou se věc nezdařila, abych nemusela jít potupně škemrat o další kvásek, a pustila jsem se do toho! Po dvou řídkých fázích přišla na řadu fáze hustá, kdy už se přidává jenom mouka... a mně se nějak zazdálo, že těsto je stále dosti tekuté. A tak jsem se chopila improvizace a kus postupu převzala z druhého receptu (tady už začíná můj part coby pejska a kočičky). Konzistence hned byla o mnoho lepší. Po částečném nakynutí se pak (dle nově převzatého receptu) mělo těsto vykulit na vál a udělat z něj bochníček. Což se vzápětí ukázalo jako nemožné, neboť se to přilepilo k lince, utěrce, mým rukám (a to jsem moučila jako o život!)... a tak jsem se naštvala a vrátila k původnímu receptu, tedy "těsto vylijeme do formy, dokyneme a pečeme". Po několika hodinách krásně nabylo a začalo vypadat jako bochníček, i když velkou zásluhu na tom měl tvarově schopný pekáč :-D. Při pečení jsem opět udělala aritmetický průměr ze všech tří receptů a voaláááá, chleba byl na světě. Samozřejmě se to neobešlo bez komplikací, jelikož v té mé zašmodrchané fázi s tvořením bochánku jsem v záchvatu zuřivosti pekáč zapomněla vymazat, takže než jsem chleba dostala z jeho útrob, vzala za své jedna vidlička, jeden nůž a polovina spodní kůrky, ALE byl to chleba! Vzhledem, chutí i vůní. A prosím všechny posměváčky, aby si to nechali pro sebe. Já vím, že je tak trochu postižený a vlastně vůbec nevypadá, jak by měl, ale znáte to... je to ten první. Ten, ke kterému máte jakési emocionální pouto navždy. Na který si budete pamatovat. I přesto, že kůrkou by se dala rozbíjet výloha :-D...
Od té doby už jsem upekla chlebů několik. Víceméně hezkých. Víceméně chutných. Podle stejného receptu. Pokaždé vyšel jinak... tak ať mi nikdo netvrdí, že v tom není "some kind of magic"! ;-)
Koukám z okna a říkám si, že tentokrát už by to opravdu mohlo vyjít. Po několika falešných poplaších, kdy se jaro snažilo udělat pár nesmělých kroků, ale zima ho nakonec vždycky znovu převálcovala, tentokrát už je to snad DOOPRAVDY. A tak se pomalu, pomaloučku snažím nenápadně odklízet zimní oblečení (pro jistotu po částech - aby se toho jaro nezaleklo - začala jsem botama) a nahrazovat ho tím příjemnějším, lehčím... letos jsem zařadila několik nových kousků, ze kterých mám velkou radost, protože to byly převážně úlovky ze sekáče a nějaké staré zrecyklované (rozumějte přešité) záležitosti... případně evergreeny doplněné o novou část. Pořád čekáte, kde jsou nějaké Maičkosti? Nebojte, tímto výčtem jsem ještě neskončila. Počítá se s nimi, samozřejmě! Po hlavě jsem se vrhla do velkopletení/velkoplstění a konečně také do šití, takže v mém šatníku pomalu přibývají i celo-hand-made kusy. A ty, co tak úplně moje nejsou, jsem se rozhodla obohatit alespoň nějakým vlastním doplňkem typu korále, náhrdelník... i na tomto poli jsem se rozjela. Bude toho letos opravdu hodně! :-) No ale začněme zlehka (přecejen je to jaro ještě pořád křehké, že ano!) - pro dnešek tedy nákrčník. Trošku starší záležitost, kterou jsem ovšem - jak je mým zvykem - dokončila až nedávno. Kombinace klasického vzoru H-O a něčeho, co připomíná rybí kost. Obyčejný dlouhý válec vysoký cca 15cm, přeložený do osmičky a napůl. A petrolej. Ačkoli modrou jinak nemusím, tahle mě pořád baví. I úplně nenápadné šedé tričko dokáže probudit k životu. Tak já nevím, že by si se mnou dneska vyšel do města? Co myslíte?
Dneska bez okázalých komentářů a dlouhých popisů přeji všem prostě a jednoduše VESELÉ VELIKONOCE! :-)
Tak nějak by mohl vypadat titulek k příběhu téhle židle. Působila trochu odepsaně. Na počátku šedesátých let zářila novotou, teď o ni nikdo nejevil zájem. Na Aukru jsem byla jediná přihazující a vydražila ji asi za šedesát korun. Ono se moc nebylo čemu divit, že nikdo neocenil její ladné křivky - když jsem ji při přebírání prve vzala do ruky, moc libé to nebylo. Usednout na ni šlo tak leda v montérkách. Lak byl v některých místech nejen oprýskaný, ale lepil, jako kdyby dlouhé roky pobývala v mastné kuchyni bez jakékoli údržby. Pod tou škaredou slupkou to ale byla pořád ta stejně krásná židle jako před lety. A úplně zdravá! A tak jsem se pustila do práce. Nahrubo jsem to vzala odstraňovačem nátěrů, pak nastoupil brusný papír a moje ruce, poněvadž na zaobleniny byla jakákoli elektronika krátká. Prostě jako zastara! Židlička vypadala bezvadně i celodřevěná, ale jelikož na mě lehce působila dojmem jako ze školní třídy a chtěla jsem do našeho jinak veskrze černo-bílo-dřevěného bytu vnést trochu barvy, rozhodla jsem se nakonec pro mentol, který se docela blížil původnímu odstínu. Jen místo bílé na nožkách zůstala viditelná kresba dřeva, zvýrazněná bezbarvým lakem...
Tak co na ni říkáte? U nás doma hned vyhrála casting na veledůležitou roli. I když na svůj den D stále ještě čeká, věřím, že už to nebude trvat dlouho. Ta malá místnůstka, kterou vidíte na fotce, je totiž moje budoucí šicí dílna. Těšte se! Já se těším velice! :-)
Taky se vždycky tak těšíte, až to přijde? Až poprvé otevřete okno, nebo vyjdete ven na ulici a bude to tam? Zhluboka se nadechnete a ucítíte jaro ve vzduchu? Tohle je pro mě každoročně zážitek. Život se mění každým okamžikem, zrovna tak, jako se mění člověk samotný, ale jedna věc se snad nezmění nikdy. Roční období voní pořád stejně. Každé z nich jinak a specificky. Asi proto tu vůni tak miluju, že je od dětství stejná. Vůně sněhu, mrazu a inverze v zimě... a vůně trávy, hlíny a mladého listí na jaře. Nedá se ani popsat slovy. Podle mě takhle voní naděje. Je to jako když shodíte ze zad těžký batoh. Restart. Ta chuť se konečně vyhrabat z tepla bytu, vyrazit ven a zažít spoustu nových věcí. Vítr ve vlasech. Narcisy v trávníku a růžové kvítí na stromech.
Jaro umí vždycky překvapit. Třeba jako mě letos. Nejsem zrovna dobrý zahradník. I když se o rostliny přepečlivě starám a ofukuju je, vždycky po čase přijde nějaký škaredný chrobák a snaží se mi moji činnost všemožně kazit. Na podzim mi většina zeleně na terase kvůli tomu opadala, seschla a nejevila známky života. Byly to převážně rostliny, které jsme dostali jako dary, a tak jsem neměla sílu je vyhodit. Uskladnila jsem je na schodišti a občas sporadicky zalila, i když mi to připadalo stejně zbytečné jako zalévat plastové kytky ve váze. Ale pak přišlo jaro. A ty moje chuděrky to poznaly i přes tlustou zeď a nedostatek světla. Začaly se zelenat. Vinná réva i borůvka (ta už startuje do květů!) a dokonce i moje svatební hortenzie, ze které po loňském vpádu parazita a mém razantním zákroku zůstalo jen pár pahýlků. Prostě malý zázrak! A tak jsem si řekla, že tomu ještě trošku pomůžu a udělám si malou bylinkovou zahrádku. I zasela jsem. Do terakotových květináčků a opatřila je cedulkami v Maičkostylu. Každý den kropila a chodila pozorovat. A před pár dny se začali klubat na svět malí zelenáči. Jupíjou! Tak tedy moje jaro, budiž vítáno. Už se těším, co mi letos připravíš za výzvy!... A jaké jsou ty vaše? ;-)
Dnešní příspěvek je takovým krátkým bonusem ke kapitole plesová sezóna. S předchozím plstěným tvořením moc nesouvisí. A ačkoli je plesový, je především jarní... (oslí můstek? ;-))
Akce, které jsme se zúčastnili před týdnem a půl, je pro nás každoročně zakončením společenské sezóny, pomyslnou tečkou za obdobím vysokých podpatků, dlouhých rób, nažehlených obleků a zvednutého malíčku. A opět stála za to! Litry výborného vína, kvalitní taneční zábava a především setkání s kamarády z celé republiky, o to vzácnější, že je to jen párkrát do roka. Letošním tématem byla "rajská zahrada". Kostýmy se nikterak striktně nedodržují, ale nějaký milý doplněk k outfitu je vždy vítán. A tohle se přímo nabízelo, takže proč nevyužít příležitosti být trochu za exota, ale zase ne tolik, aby si na člověka ostatní museli nutně ukazovat prstem. Vyrobila jsem si věnec do vlasů. Z umělých kytek. Uznávám, že už to slovní spojení samo v sobě evokuje notnou dávku kýče. Ten jsem se pokusila minimalizovat, i když lehké to rozhodně nebylo. Dlouze jsem studovala na internetu inspiraci, neboť tato chůze po tenkém ledu může být pro začátečníka opravdu smrtelná. Problém nastal i s výběrem konkrétních exemplářů. V jednom slabším období, kdy mě nebavilo vyměňovat vodu řezaným květinám, jsem si na plastovkách v bytě ujížděla (teď, když to období pro mě skončilo, jsem si řekla, že je takto alespoň pěkně zrecykluju), a nebyly to zrovna kousky za patnáct korun ze supráče, takže žádný z nich nepůsobil vyloženě plastově, JENŽE jak je zkombinovat dohromady? Po dlouhých úvahách jsem se rozhodla zůstat při zdi a použila jen jeden druh (schválně, kdo uhádnete, odkud tihle plasťáci pocházejí? ;-) a doplnila listím a drobnými kvítky z jiného. Celé to zůstalo v tónech růžové a bílé. Jednotlivé kousky jsem fixovala tenkým drátkem k základu, který byl smotaný z několika tlustších kovových vláken. Vše jsem pak obalila papírovou stuhou, aby byly ošklivé spoje vidět co nejméně. V poslední fázi přišla na řadu jehla a nit, ty vzájemným prošitím květů a listů dostaly vše na místo, přesně tam, kde jsem je chtěla mít. Myslím, že nakonec jsem s výsledkem celkem spokojená. Veneček povýšil můj vílí outfit na další úroveň. A ačkoli to původně měla být jenom vstupenka na ples, kterou po pár minutách odložím, nakonec jsem v něm "protancovala" celý večer a noc. Přežil vše. Od divokých výpadů na parketu až po vzrušující cestu autobusem ve čtyři ráno zpátky domů. Teď odpočívá. Těší se, že možná... možná příští rok a další plesovou sezónu znovu spatří zářivá světla reflektorů...
Mám tu čest vám představit další ze svých aukro úlovků. Tento trojnohý stoleček z první republiky, kterému to sluší zásadně u stěny, už je součástí mé sbírky dokončených repasí poněkud delší dobu, ale nějak na něj pořád nebyl prostor. Takže až teď konečně se dostal na řadu. I když je to ve skutečnosti můj úplně první výtvor. Vlastně takový malý pokus, jestli mi vydrží trpělivost. Vydržela, i když místy jsem se o ni trochu bála. Technicky byl v dobrém stavu, ale povrch se mi vůbec nelíbil. Příšerná fialová, navíc v lesku působila hrozně lacině... no a k tomu nějaké ty prasklinky a nerovnosti adekvátní jeho stáří. Ale uvnitř krásné, zdravé masivní dřevo! Poprvé jsem vyzkoušela chemický odstraňovač nátěrů. Princip je jednoduchý - štětcem nanesete na povrch odstraňovač, počkáte pár sekund a špachtlí narušenou vrstvu seškrábnete. Teoreticky vzato fungoval. Prakticky to ovšem bylo peklo, protože stará vrstva balakrylu lepila jako žvýkačka, natahovala se a zůstávala na všem, čeho se jen dotkla. Zničila jsem několik hadrů. Pak je vyměnila za noviny. Hromada odpadu. Trvalo to dlouho a zbytky jsem ještě musela obrousit. Teprve potom následovala fáze tmelení. A opět broušení. Toto několikrát, protože jsem pořád nebyla spokojená. Nejsem ani teď, když už stolek září novotou, ale to ten můj perfekcionismus. Se stejným jsem vykonávala i poslední fázi, a to byl nový nátěr. Kanárková barva byla pro mě jednoznačná volba. Jako když vidíte po ulici projít člověka a víte, že je to váš budoucí manžel, já takhle poprvé spatřila tohoto prvorepublikového krasavce a věděla, že bude kanárkový. Když se jednou na nějaké představě zaseknu, jen velmi těžko se jí vzdávám. Takže jsem natírala asi 10x, dokud se mi to prostě nezdálo dost! ;-) Teď se hrdě tyčí v předsíni a vítá naše hosty. A já mám z něj radost. A popravdě řečeno doufám, že z něj už nikdy nebudu muset odstraňovat žádný nátěr. Z mého desetivrstvého oblečku by se totiž asi svlékal docela obtížně...
Letošní plesovka nám pomalu končí, jaro už ťuká na dveře. A tak je na čase odtajnit krále sezóny. Teda alespoň toho mého. Narozdíl od spousty jiných plstěných výtvorů, které vznikají spontánně a vlastně na začátku nemám ani páru o tom, co z toho nakonec vyleze, tento náhrdelník, límec, či jak to nazvat, vznikl plánovaně. Veděla jsem, že jej chci seskládat ze spousty malých kalíšků a že bude nepravidelný. Solitér. Nikoli šperk jako doplněk k šatům, ale šaty jako doplněk ke šperku. Jednoduché, nenápadné, aby jej nezastiňovaly. Prozatím mám bílé. Ráda bych ale do budoucna černé, koktejlky...
Pokud by někoho zajímalo, jak dlouho jsem tuto záležitost tvořila, tak předem říkám, že se neodvažuju tipovat. Začala jsem před čtyřmi lety. A pak vždy, když byla nálada, jsem kousek připlstila. Kalíšky jsou přišité na filcovém podkladu. Už rok. A finálka až letos. Přitom chybělo doplnit jenom zapínání. Po dlouhých úvahách jsem zvolila jednoduchou stuhu, která se zaváže za krkem. S výsledkem jsem spokojená. Rozhodně je to originál. A o to jde na plese, myslím, především!
Před týdnem a půl jsme s partou kamarádek uspořádaly workshop na výrobu domácí kosmetiky. Akce se konala u mě doma a myslím, že se povedla. Alespoň soudě podle výsledných produktů a výrazů ve tvářích všech zúčastněných dam. A že nás bylo! Rovných deset! (v případě, že by se můj ctěný manžel objevil doma dříve, tak asi rovnou na kulku do hlavy :-D)
Inspirovaly jsme se návody z knihy Děláme si to doma sami, o které jsem vám vyprávěla už v jednom z předchozích přúspěvků. Vybraly jsme si čtyři drogistické výrobky a vyhradily si na to celou sobotu. Bylo to potřeba. Ne, že by ty postupy byly tak složité, ale u pracovní desky jsme se střídaly a vaření notně prokládaly vášnivými diskusemi, degustací (víceméně) domácích pochutin, moravských vín a (výborných brazilských) káv a v neposlední řadě též kreativním tvořením - šitím, háčkování, pletením, plstěním a výrobou svíček.
A co že jsme to vlastně uvařily? Tak předně krém na vrásky. Tím jsme začaly hned na úvod. Chceme být prostě nejkrásnější i s třicítkou na krku! :-D Rozjezd byl poměrně rozpačitý, když i po dvaceti minutách krém stále vypadal jako mastná voda, nechtělo se mi už ani věřit, že z toho něco vzejde. A tak jsme pořád střídavě šlehaly a ukládaly do mrazáku, jak velel postup, a u mixéru se vyměňovaly, aby si to každá trochu užila. No a najednou zčista jasna se z toho vyloupl opravdovský krém. Hustý, nadýchaný... a k tomu krásně voňavý. Prostě jako z obchodu (Tak teď nevím, jestli to bylo pozitivní srovnání :-D). Vyšlo toho tak na jeden plný kelímek pro každou. Pořizovací cena pod 180,-/kus, což si myslím je tak třetina, ne-li čtvrtina toho, co bychom vytáhly z peněženky za konvenční výrobek. A naše velká radost!
Následovala výroba balzámu na rty. Parta ženských s úchylkou mazat si pusu každých pět sekund, když v práci zrovna neví, co s roupama, se na to přímo třásla. Jako základ (a nejdůležitější součást) jsme použily včelí vosk. Od kamarádů, co chovají malé Máje a Vilíky. Jak poznamenala jedna z kamarádek, byl velmi "načuraly" - poté, co při dávkování vytáhla za nohu kus fosilní včelky. Notnou chvíli trvalo očištění (peeling ze včelích těl jsme totiž vyhodnotily jako nedostatečně uspokojivou součást produktu) a pak už šup s tím na plotnu, přimíchat další ingredience a hurá hurá, balzámek byl na světě. Při odstavení z plamene velmi rychle tuhnul, a tak bylo za potřebí hbitého jednání a zručnosti. Nakonec jsme za nějakých 25,- měly každá 2-3 kelímečky báječného mazání.
Na závěr (to už se blížil večer) jsme si nechaly přípravky do domácnosti: prací gel a saponát na nádobí. Tohle byla práce o poznání jednodušší, nic se nemuselo dlouze zahřívat, šlehat, mrazit,odříkávat mantry, aby se to povedlo... prostě se jenom smíchalo. Jediný pochybný moment nastal v okamžiku, kdy mýdlo s jelenem začalo hodně pěnit a přes bublinky nebylo vůbec vidět, co se děje v hrnci, ale uznávám, že tady tomu napomohla moje blbost, neboť jsem si na rozmíchávání vzala metličku s pružinkou a nad fyzikálními zákony se moc nezamyslela... i toto fópá ale nakonec mělo happyend. Takže trocha počtů na závěr: 10l pracího gelu za 55,- a půl litru saponátu za 30 korun českých.
No, tak to vidíte. A ani to nebolelo (jak by řekl jeden můj oblíbený nejmenovaný gastronomický specialista). Takže vzkaz pro všechny, kdo byl rádi něco podobného zkusili, ale zatím neměli odvahu: nebojte se toho, zvládne to každý blbec. A pokud si z toho navíc uděláte společenskou záležitost, ještě si to i ohromně užijete! :-)
PS: pokud nevíte, kde začít, tak vezte, že buď s knihou: Alena Thomas:Děláme si to doma sami... a nebo na tomto (též jejím) blogu: http://www.home-made.cz/ Veškeré suroviny nakoupíte zde: www.essential.cz (ta paní má ale zmáknutý marketing, což? ;-)) případně v klasických drogeriích (poctivých socialistických a la retroráj v Brně na Orlí). A vězte, že minimálně polovinu potřebných surovin už doma dávno máte (oliváč, ocet, med, soda...). Tož příjemnou zábavu přeju!
... a k vínům korkové zátky. Tentokrát netradičně i na krku. Tento náhrdelník vznikl vlastně náhodou, prostě mě to napadlo, když jsem vyráběla jiný kousek. A líbila se mi ta olivová barva rouna. Plstěno jehlou nasucho a navlečeno na paměťovém drátu. Že to jsou zátky, mi ani nedošlo, dokud s tím nepřišla kamarádka. Teď už je v tom vidím pořád. Tahle záležitost je nositelná pouze do velkého výstřihu, jinak nevynikne. Naštěstí ovšem plesová sezóna je hojná i na ně. Tak vzhůru do toho. Konečně možná jednou tam pánové budou koukat třeba i z jiného důvodu. A nebo alespoň dámy... :-D
...alespoň se mi zdá po většinu času, kdy koukám ven z našeho okna. Zdálo se být takové smutné. A tak jsem mu trochu pomohla a pár barviček přidala. Žádné velké umění, jen plstěné kuličky na špagátku. Vlastně takový minimalismus. Ale docela mě to baví. Škoda, že nemáme kočku. Tu by to asi bavilo velmi! :-D
Tak jsou konečně hotová! Moje dvě retro křesílka z Aukra, co jsem si koupila před více než půl rokem. Dlouho mi trvalo, než jsem je dala dohromady. A nebyla jsem na to sama...
Ti dva bruselští krasavci nebyli na první pohled v nijak dezolátním stavu, ale znáte to - čalouněný nábytek po někom cizím... takže nejdříve prošly myčkou. Mokrého vysavače se chopila švagrová. Pak už přišel na řadu můj part s brusným papírem. Šolichala jsem to opravdu dlouho. Čtyři područky, osm nohou, v některých částech špatně dostupných. Když bylo hotovo tak ze 70ti procent, přinesl mi manžel vibrační brusku od kamarádky. S ní jsem zdárně (a mnohem rychleji) došla až do finále. S potahem to byla taky story. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jaký bude. Aby byl retro, ale ne zas moc... a barevně se hodil k přírodnímu světlému dřevu. Ono vůbec najít na trhu potahovou látku, která má zajímavý vzor, není úplně kýčovitá nebo jak z minulého režimu a nestojí milion, je velký problém. Nakonec jsem stejně přistála (zase) u své lásky, české designové stálice z Lavmi. Modrobílé křížky jsem chtěla do nového bytu původně na tapetě, ale uznala jsem, že vlastně nemám žádnou vhodnou stěnu. Proto mi přišlo symbolické ji do interiéru dostat aspoň na nábytku. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, ve chvíli, kdy jsem ji objednala a zmáčkla enter, mi přišla odpověď, že se omlouvají za neaktuálnost e-shopu, vybraná metráž už prostě není k dispozici. Není a nebude. Tadadam-tam :-( Nechtěla jsem si připustit, že stojím opět na začátku. Ne po tom, co se moje fantazie roztočila na plné obrátky a pokaždé, co jsem kolem křesla doma jenom prošla, už jsem jej viděla v piškvorkovém oblečku. Ne ne ne! A pak mi svitla naděje. Ubrus! Ten ještě skladem mají. Bohužel byl ovšem velikostně menší, než rozměr potřebné metráže, na které jsem byla s čalouníkem původně domluvená. Případné dva ubrusy by zase představovaly navýšení ceny asi o 60% a do toho se mi opravdu nechtělo. Další možnost byla zakoupit metráž v jiné barevnosti, ovšem ne zcela podle mých představ... Nakonec se tedy ukázalo, že to sama nerozhodnu. Pomyslným hybatelem "osudu" mých křesílek se tak stal čalouník a jeho schopnosti. No a........... dopadlo to dobře. Dopadlo to výborně, tedy podle mě. Sice se asi nakonec zapotil víc, než čekal, protože krom nedostatku látky se na něj ještě vysypal (a to doslovně) druhý problém v podobě výplně, kterou musel udělat celou novou, ale popral se s tím hrdinsky.A já se teď kochám, a to velmi. A kochají se i naši hosté. Tímto vyjadřuji svůj neskonalý dík panu J. Č. a provolávám třikrát sláva! :-)
... zkopírovat už existující vzor, designovou ikonu od Fermu. Ale když mně se tak hrozně líbí! A vždycky bude. Nadčasový, univerzální vzorek. Chápu, že podporovat umělce v jejich práci je důležité. Vzhledem ke svému povolání bych tuto větu měla dvakrát červeně podtrhnout. No ale zkuste si to nevyrobit, když se vám na to bramborová razítka přímo nabízejí...
Použila jsem staré prostěradlo, rozstřižené napůl, černou barvu na textil a již výše zmíněnou lilkovitou zeleninu. Vyrobila jsem si čtyři velikosti obloučků, prostě jen tak od oka, čím křivější, tím líp. A pak jsem je začla bez ladu a skladu sázet vedle sebe. Žádné pravítko a rovné čáry, jela jsem podle okraje a pak už jenom podle dalších řad. Nedbalá elegance.
Pořizovací náklady asi patnáct korun českých (+papuče, svačina a dobrá nálada, pochopitelně!). Asi chápete, že tady jdou veškeré etické zásady stranou. Snad mi to designoví guru jednou odpustí...
... i když to tak chvílemi vypadá. Ale noci jsou přece jen pořád mrazivé a občas spadne i nějaká ta vločka. A tak dokud nejsem tématicky úplně mimo, jeden krátký příspěvek z mého zimního tvoření. Nákrčník... a jak já to mám ráda, nositelný více způsoby. Úhledně přeložený, a nebo lážo plážo nakrčený. V nejhorších případech využitelný i jako kukla. Podotýkám sice, že v ní vypadám poněkud srandovně, ale kdyby mi měly odpadnout uši, asi bych tu vizuální nedokonalost přežila :-D Kombinace 100% přírodní vlny v tmavě šedé (Drops #3) a akrylu v petrolejové, která je použita na sepnutí. Velký dřevěný knoflík je samozřejmě fejk, ve skutečnosti se celá paráda spíná pomocí malého kovového patentku, který je přišitý ve dvou místech nad sebou, a tak je výška nákrčníku regulovatelná. Složený má rozměr cca 26x15(resp.30)cm. To uvádím hlavně pro případ, že by si chtěl nějaký nadšenec vyrobit podobnou záležitost. Já totiž musela párat. Po výsledném sešití byl moc volný a táhlo mi za krk, takže tohle je až druhý pokus. Teď už ale funguje bezvadně. Takže, krutá zimo, jen si klidně pokračuj ve svém řádění, já se tě vůůůbec nebojím!
Každé klubíčko bylo dlouho a pečlivě vybíráno, v každém už vidím zhmotněnou představu. A co že z nich vlastně bude? Sledujte dál a brzy se to dozvíte! Takže jen malá nápověda: it´s gonna be big! ;-)
Plesová sezóna už je v plném proudu. Pamatujete si, jak jsem koncem roku 2011 psala, že právě finišuji s výrobou plstěných náhrdelníků? Ehm, tak toto je první z nich. Uznávám, že mám problém s dotahováním věcí do konce. Myslím, že to není ani tak lenost jako spíš neustálá lavina nápadů v mojí hlavě. Nechávám se inspirovat kdečím a bohužel asi častěji, než by bylo zdrávo (od dob Pinterestu se tato moje nemoc ještě výrazně zhoršila!). A tak se občas stane, že dříve, než stihnu něco dokončit, prostě dostanu nový nápad, který mi přijde tak naprosto skvělý, báječný a nejlepší, že se pro něj nadchnu a vše ostatní jde stranou. (Myslím, že můj manžel má velké štěstí, že se to v mém případě netýká i oblasti vztahů, protože jinak mi tato neřest proniká téměř do všeho konání :-D)
No a tak jsem tomu letos učinila přítž! Vyhecovala jsem se a slíbila si, že než začnu tvořit nové věci, všechny ty staré resty (občas i několikaleté) dokončím. Udělám pořádek a začnu opět s čistým stolem! V důsledku toho přišly na řadu i zmiňované náhrdelníky. Většině přitom chybělo pouze připevnit ouško, sešít jednotlivé díly k sobě nebo dořešit způsob uchycení. Prostě takové ty nejvíce otravné drbací právě, které mě dycinky nebaví a proto je odkládám na neurčito. Ale jsem ráda, že se nakonec povedlo. Dnešní kousek kamarádka pracovně nazvala obláček. V hlavní roli moje oblíbená přírodní šedivka a jako barevný akcent jedna žlutá koule. Jeden rozdílný tvar, pro zpestření. Bylo uplstěno nasucho a přišito k paměťovému drátu. Níže přikládám pár fotek pro představu. I když nakonec myslím, že by se to hodilo i k něčemu mnohem méně formálnímu než jsou pouzdrovky. Třeba k džínám a jednoduchému tričku s větším výstřihem...
O mém dalším náhrdelníhovém snažení se dozvíte v některém z příštích příspěvků. A aby to nebylo jen tak, samozřejmě svoji jedničku si nechám až na samý závěr! Ta bude letos zřejmě i oficiálně vyvedena do společnosti ;-)
A tím tentokrát nemyslím pozadí Brada Pitta, ani jiné povedené LIDSKÉ pozadí, ale nábytek, který už z mých příspěvků znáte docela dobře, jen zatím o něm nebyla řeč, protože byl na fotkách dosud vždy tou méně důležitou součástí kompozice. Už delší dobu jsem nadšená pro renovaci a, jak jsem několikrát zmiňovala, za dlouhých zimních večerů si tak různě brousím, natírám... No a dneska vám chci (konečně!) představit první výsledek mé práce. Uznávám, že tedy není nijak profi a navíc jsem poněkud nezvládla situaci, když jsem si zapomněla nafotit původní stav, ale chybami se člověk učí, takže slibuju, že u dalších příspěvků už to bude lepší.
Tak tedy: jde o konferenční stolek. Styl Brusel, který je mimochodem jeden z mých nejoblíbenějších, protože v té době se jednak ještě používaly poctivé materiály jako masiv a dýha (oproti dnešku ve všech domácnostech, ne jenom těch "na úrovni") a jednak jejich ladný design mě prostě hodně baví (a ve spoustě bodů vyhovuje i mým skandinávským tendencím, které jsou mimo jiné proslulé tím, že rády přejímají vzory a tvary z padesátých let i u nových kousků). Koupila jsem si ho v aukci, stál asi pětistovku a v podstatě mu nic nechybělo až na značně "jetý" povrch. Byl celý namořený do tmavě hněda a horní deska už navíc vykazovala značné známky opotřebení - oloupaný lak, vybledlost... a tak jsem se do toho pustila. Růčo, jenom s brusným papírem. Běh na dlouhou trať. Pak přijel na víkend můj taťka s vrtačkou a nástavcem, přiblížil mě o kousek k cíli a odjel. A zbytek zase já a brusný papír. Prostě - bylo to náročné. Ale povedlo se (víceméně) to, v co jsem skoro nedoufala - že bych se mohla přes vrstvu nasáklou mořidlem prokousat až na původní přírodní barevnost... Takže teď mám krásný světlounký konferák s výraznou kresbou dřeva, kterou jsem jenom trochu podpořila průhledným matným akrylovým lakem. A kochám se, kochám... kdykoli jdu okolo.
(PS: pro názornost přikládám i jednu fotografii s původní barevností, kterou jsem ještě našla zachovanou alespoň pod spodní deskou stolu, kde jsem byla líná to vybrušovat, protože pod stůl přece nikdo koukat nebude! :-D)
V záplavě předvánočních příspěvků jsem na něj dočista zapomněla a objevila až teď. Pufík, který jsem vyrobila na přání a který putoval přes půl republiky skoro coby dárek pod stromeček. Šedivý a veliký. Největší, co jsem zatím stvořila. Zkoušela jsem, co mi jehlice dovolí a dovolily docela dost - nakonec jsem do něj dala tři výplně namísto dvou. Je vyšší a myslím, že o to lépe se na něm bude sedět. Barevně zapadá kamkoli. Doufám, že slouží a že dělá radost. Tak pěkné posezení přeju! :-)
A to ani o Vánocích - v době, kdy všichni jenom ležíme na pohovce, přežíráme se kily cukroví a sledujeme po padesáté páté, jestli princezna Lada opravdu unikne ze spárů krále Kazisvěta. Abych se necítila tak provinile (protože to já se při pasivní formě zábavy obvykle cítím), vzala jsem alespoň do ruky jehlice. A voilá - konečně mám opravdu pod čepicí. Mně totiž čepice velice nesluší, a proto je nosím jenom v případech, kdy mrazy rvou uši, a nebo když mě nikdo nevidí... tahle je ale tak nějak roztomilá. Prostě jsem si ji zamilovala. Uhádli jste to - baví mě ta červená bambule! Barevnost vyšla trochu omylem. Původní příběh za touto čapkou je vlastně pletená kabelka, kterou jsem si chtěla udělat na léto v marine stylu. Bohužel jsem nějak neodhadla množství vlny objednávané přes internet a vyšlo to jen na přední díl. A pak - znáte to - půl roku ležela pletenina na dně krabice, než jsem si byla ochotna připustit, že k doobjednání dalšího materiálu už se prostě nikdy nedohrabu. A tak jsem kabelku zase opatrně rozebrala a zrecyklovala na tuhle zimní parádu! Vzor jsem jela tak nějak od oka, ale ukončení - ubírání na temeni hlavy - jsem okoukala z Youtube. Ačkoli to na první pohled vypadalo dosti nepravděpodobně, nakonec jako zázrakem pěkně sedí. Přiznávám, že je vzadu sešitá (tento obrázek vám pochopitelně neukážu :-D, ale na svoji obranu zdůrazňuji, že už mám rozpracovaný i nový materiál na kruhových jehlicích, takže na vavřínech opravdu neusínám. Uvidíte...). Myslím, že i přes tento drobný handicap mě bude ještě dlouho bavit. Možná proto, že je to moje první čepice (a k těm prvním bývá člověk vždycky tak nějak sentimentální). A vůbec nevadí, že v ní - jak jsem před pár dny zjistila po shlédnutí další zimní klasiky - vypadám jako Tomáš Holý :-D
No tak to je on! Můj letošní dárek s velkým D! Dneska vás odbydu jen krátkým příspěvkem, jelikož zatím není žádný výtvor, který bych k tomu mohla přidat. Šicí stroj je ještě pořád na severu, u rodičů, ale už mu připravuju "pokojíček", nebo tedy alespoň hrací koutek. Bude to velké. Bude to největší! Výzva jak blázen. Na stroji jsem šila asi 2x v životě, v patnácti, základní steh. Tento kousek umí všechno, na co si jen vzpomenu, a ještě mnohem víc, takže se trochu bojím, že uplyne půl roku jenom než ho stihnu pořádně nastudovat. Ale což, zkusím to vzít po malých krůčcích. Pokud toho tedy budu schopná. Já mám totiž obvykle velký problém s něčím začínat polehoučku. Vždy se do nových věcí vrhám po hlavě a hrozně se divím, když mi to hned nejde. Držte mi, prosím, palce, přejte mi trpělivost, abych s tím hned nesekla. Už mám totiž v hlavě první dva nápady, které si chci zrealizovat (A není to ani pytlík, ani kapesník!) Pokud se zadaří, dozvíte se to první! :-)
... to byl další dárek, který jsem našla pod stromečkem. Spoooustu papírového tvoření. Jedna várka ležela na severu - vzorované papíry, razítka, písmenka... druhá na jihu - tam se v ozdobné kazetě ukrývalo pero s vyměnitelnými nástavci, inkoust, pečetidlo. Konečně budu moct vyzkoušet vyrobit si ta krásná kaligrafická přáníčka, co jich mám tolik připíchnutých na Pinterestu. I když... než budou opravdu krásná, asi mě to bude stát spoustu nervů a pár zlomených hrotů. Ale uvidíme.
No a co hodlám páchat s tím zbytkem tvořivých potřeb? Tady je malá ukázka. Před časem jsem se totiž pustila do scrapbookingu. Mnooo, tak parádní, jako to mají američtí nadšenci, ty moje stránky zatím nejsou, ale snažím se tomu přijít na kloub (rozhodně to není tak jednoduché, jak to vypadá!). Ovšem možná vůbec nejdůležitější na tom vlastně ani není ta forma, ale obsah. Rozhodla jsem se totiž vytvořit velice komplexní "dílo", a to fotografickou kroniku naší rodiny. Průběžně sháním materiál, třídím, řadím, píšu k obrázkům životní příběhy. Myslím, že to bude běh na dlouhou trať, zatím mám sotva dvě desítky stránek - a přitom bych na nich chtěla obsáhnout takových 120 let! Ale výsledek určitě bude stát za to. Baví mě se tím přehrabovat, sledovat každý drobný detail toho, jak se lidé dříve oblíkali, čím si vybavovali byty, jak se na portrétech tvářili, co si asi mysleli... a občas se nad něčím i od srdce zasměju. Nejčastěji se směju v osmdesátých a devadesátých letech, nabíraným ramenům a pudlovským účesům našich maminek... No, kdo ví, třeba tu tlustou bichli jednou zdědí naše děti a budou v ní pokračovat. A třeba se nám budou smát úplně stejně!
Možná vás to nezajímá, ale já vám to stejně řeknu! :-D Letos jsem byla asi moc hodná, poněvadž se mi splnila velká část mého seznamu přání. Ale vezmu to popořadě a to nejlepší si samozřejmě nechám na závěr ;-)
Protože pod stromečkem nesmí chybět literatura, nebylo tomu jinak ani letos. Jedna z mnou vytoužených knížek se týká domácí výroby léků, kosmetiky a čisticích prostředků. Láká mě zkusit si některé věci vyrobit doma, bez chemie a nebo s jeho minimálním, nutným množstvím. Vlastně se to netýká jenom výše zmíněného, ale ráda bych se zdokonalila i na poli potravin. Poslední dobou jsem začala doma víc vařit a dokonce jsem se odvážila i do složitějších a "tradičních" jídel. Taky jsem za poslední rok poněkud obměnila svůj jídelníček a mnohem víc hledím na to, co a odkud kupuju. V tomto roce jsem si dala za cíl začít si i trochu více zpracovávat potraviny po domácku, po svém. Sušit, mrazit, zavařovat. První zavařovací "projekt" jsem už stihla, sušení mě teprve čeká, ale moc se na něj těším. Sušičku mi totiž taky donesl Ježíšek! Už teď mám několik nápadů, co s ní provedu, a určitě se s tím nezapomenu pochlubit! :-D... a protože to není jenom o jídle, ale taky o bylinkách, a abyste neřekli, že jsem vás dnešním příspěvkem odbyla, tak přidávám i malou exkurzi do mé kuchyně, tedy konkrétně do bylinkové přihrádky, kterou jsem si nedávno zřídila. Zdědila jsem totiž po mamince naší rodinné kamarádky spoustu starých zavařovaček a jsou prostě boží, takže stačilo je jen naplnit sušenými dary přírody a chodím se kochat! A abych v tom měla pořádek, opatřila jsem je i cedulkami. Tabulovými. Po minulé špatné zkušenosti s tabulovou barvou přímo na sklo (která sice na mých svatebních vázách vydržela celý den, ale poté, co jsme se je pokusily zrecyklovat na svatbě kamarádky, oloupalo se to jako pleťová maska), jsem se rozhodla tentokrát natírat lepicí papír. Výsledek je lepší. Na drsné ploše dobře drží. Navíc - až mě to omrzí, jednoduše ho sloupnu a sklenice jsou zase jako nové. Pokud chci nápis přepsat, navlhčený hadřík tomu nevadí :-)
Nějak mě ty sklenice začaly hodně bavit. Tuším, že od některých sice dostanu čočku - ano ano, ne každá bylinka snese denní světlo - ale... ony se vlastně dají naplnit ledasčím. Zjistila jsem, že tato forma uchovávání je prostě praktická hlavně kvůli přehlednosti - kakao, mouka, oříšky... prostě... začíná to u nás vypadat trošku jako u babičky v kredenci :-)
To je tak, když usilovně přemýšlíte, čím byste potěšili pod stromečkem celou rodinu, s omezeným rozpočtem, ale od srdce (samozřejmě jsem měla ve skříni připraveny i vánoční klasiky, ale prostě něco hand-made ode mě je už taková tradice)... a napadne vás to až dva týdny před Vánoci. Takže následuje série probdělých nocí a ranní vstávání, které vlastně není tak úplně ranní a do toho nějak napasovat pracovní povinnosti. Chjo, to jsem si zas dala! Ale zábava to byla veliká. A jelikož ne každý (bohužel obdarované nevyjímaje) poznal, co to vlastně je - některým už jsem v tom fofru totiž nestihla napsat návod na používání - tak prosím pěkně obrázek na stěnu to není. Je to podložka pod horký hrnec. Má to svůj smysl. Jednak mi to jako podložka přijde praktičtější a navíc tím odpadá ta trapnost situace, kdy by si ji i příbuzní, kterým jsem se netrefila do vkusu, věšeli na zeď, aby mi to nebylo líto :-D Takhle ji případně můžou šoupnout do šuplíku a použít, až bude potřeba. I když tajně doufám, že takových nebude mnoho, páč každá podložka-kachlička měla majitele ještě dříve, než jsem na ni vůbec začala kreslit, a nějakým způsobem se k němu váže. Nic není dvakrát, vše jsou originály. Ale na to jste už u mě asi zvyklí, já se totiž hrozně nerada opakuju, podruhé už mě to nebaví...
Celkový čas strávený u stolu jsem pro jistotu neměřila. Ale nakonec se vše stihlo! Narozdíl od kravaty z minulého příspěvku, tady žádné komplikace nenastaly (tedy pokud nepočítám, že jsem u toho zlikvidovala více fixů na keramiku, než bylo původně zamýšleno, a tak jsem neustále lítala do výtvarných potřeb pro nové). Na téhle technice je krásné, že můžete kdykoli udělat "undo" - motiv šel jednoduše seškrábout. Tedy... před vypálením. Pak už bez šance. Podložky se pekly v troubě na 160 stupňů hodinu a půl, po vychladnutí jsem zespodu lepila chemoprénem čtverečky zabraňující poškrábání pracovní desky. Ty jsem si vyimprovizovala z ukončovací lišty pro PVC podlahy. Tak snad to bude držet. A snad budou sloužit co nejdéle. A... třeba i dělat deštivá rána veselejší, až si na ně moji milovaní položí hrnek s čajem :-)
... je trojnožka s totálkou, výtyčka s hranolem a lať. Pro ty z vás, co neví, kdo jsou geodeti, tak to jsou prosím pěkně ti podivní páni zběsile pobíhající po staveništi s pruhovanou tyčí, případně ti, co kolem silnic vypadají, že něco fotí. Neboli, jak oni sami sebe občas nazývají, "jediní dělníci s vysokou školou". Tak či tak, geodetem se nestáváte, tím se musíte už narodit. Na to, abyste sto dní v roce mrzli, sto dní mokli a sto dní se pekli ve čtyřicetistupňové výhni a ještě vás to naplňovalo, musíte mít prostě geodézii v srdci. Asi proto jsou na sebe ti páni v oranžových vestách náležitě hrdí a vždy dávají jasně na odiv, s kým máte tu čest. A aby tomu nebylo jinak ani na společenských akcích, můj muž si dlouhá léta toužebně přál vlastnit geodetickou kravatu. Nicméně Ježíškovi si o ni nenapsal ani jednou, proto se nemohl divit, že tak dlouho nebyla. No, co si budeme povídat, nenapsal si ani letos, ale že jsem přípravám na Vánoce věnovala patřičnou pozornost (a patřičné množství času), nakonec se na ni dostalo. Cesta to ale nebyla snadná. Ba co víc, byla přímo dobrodružná. Tak předně je třeba zdůraznit, že se taková kravata normálně neprodává (a nebo jsem alespoň nepřišla na to, kde). A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla (byl to pátek večer), že když budu sama doma celý víkend a nikdo mě nebude rušit, mohla bych se hecnout a nakreslit ji! Z prádelníku jsem vyštrachala bílou kravatu, která byla zakoupena pro tento účel už před několika lety, připravila malířské propriety, načrtla podle obrázku z internetu tužkou základ latě a pustila se do toho. Ovšem neznalá malby na cokoli jiného než bavlnu či plátno, představovala jsem si to jako Hurvínek válku, takže už při prvním tahufixem se černá barva rozlila do podoby megaobří kaňky přímo v nejviditelnějším místě, a to v dolním cípu. Přemýšlela jsem, jak by se do dalo zakamuflovat, ale v tu chvíli už bylo jasné, že fix tedy není dobrá volba. Stejně nedobrou volbou se ukázala být výplňová čerň, kterou jsem se snažila aplikovat pomocí lahvičky se špičatým koncem. Nejdříve se hustá barva přes malinký otvor nechtěla vůbec prodrat. Povedlo se to až poté, co jsem nůžkama nevyhovující konec prostě zvětšila. Výsledek byl sice o něco lepší, barva se tolik neroztékala, ovšem na kravatě zůstávala v podobě "válečků", asi jako když se zdobí perníčky... a neschnula. Vůbec! Přes své velké odhodlání jsem nakonec musela misi ukončit s nulovým výsledkem. Tedy pokud nebudu počítat výsledek na našem krásném novém černobílém koberci, kde se mi kravata těsně před vyhozením do koše vysmekla z ruky a - co čert nechtěl - samozřejmě "máslem dolů" zrovna v té bílé části. No, co vám budu líčit, takové pocity zoufalství jsem nezažila už dlouho. Nechtěla jsem se však představy o dokonalém dárku vzdát, a tak jsem googlila, kde by se kravata dala nechat "odborně" natisknout. Několik dnů jsem komunikovala s jednou firmou, která se ovšem nakonec ukázala býti spíše nekomunikující, a jelikož se čas do Vánoc kvapem blížil, ještě jsem se tomu rozhodla dát jednu POSLEDNÍ šanci. Nezbylo mi nic jiného, než se pustit do vod neznámých, před kterými jsem měla dlouhodobý respekt, a to je malba na hedvábí. Již o několik zkušeností bohatší, odešla jsem do kreativního shopu pro nové potřeby a také pro radu. Paní mi do košíku naházela všechny nezbytnosti od kravatového polotovaru přes kontury a výplňové barvičky, vyplajzla jsem tam krásnou pětistovku a rozloučila se. Doma se mi do toho hodně nechtělo, ale jelikož situací, kdy bych zůstala osamocena a zcela nerušena po několik hodin, není zase tak mnoho, tak jsem si nemohla vybírat. Znovu jsem vše předkreslila a konturky nenápadně vyzkoušela z rubu. Vypadalo to, že vše funguje. Celý obrázek jsem tvořila asi hodinu, co není až tak moc, ale znáte to, jak dlouho trvá hodina u státnice nebo u porodu...? Při pomyšlení, co se stane, když mi jen jednou jedinkrát barva ukápne "vedle" mi p*del (a zde si s dovolením vypůjčím krásnou citaci mé kamarádky) "cvakala osmičku drát". Bohužel bych to, vzhledem k motivu, na nějakou abstrakci neboli "to tak mělo být" asi neuhrála. Naštěstí vše dobře dopadlo. Kravatu jsem zvládla nakreslit, zažehlit i zabalit bez úhony a u obdarovaného sklidila ohromný úspěch! Jediné, co mě trochu mrzí, je ta třpytivá červená kontura, která měla být "bez jakýchkoli metalických efektů", jak mě paní v obchodě několikrát ujistila (a už v tom časovém presu nakonec nějak nebyla síla jít jí to omlátit o hlavu). Nu což, alespoň se můj milý na plese trochu blýskne! ;-)
... ale korále, které jsem vyrobila pro několik parádivých dam. Ve třech barevných provedeních, kombinace dřevěných kuliček v přírodní barvě a žluté, růžové nebo mentolové - ty jsem si dotvořila za pomoci mého dobrého přítele balakrylu. K tomu odpovídající barva šňůrky. Nepříliš sofistikované zapínání ve stylu Pat a Mat asi nepřekvapí nikoho, kdo mě zná - vizuálně podřadné věci už prostě neprožívám :-D No a kdyby si s tím některá žena náhodou nevěděla rady, pro jistotu je součástí "dárkového" balení i podrobný návod k užití. Pro vás nyní i s demonstrativní fotografií mé ma(l)ičkosti.
Milí zlatí, tak už jsem zase tu - zpátky na tvořivém webu a navíc v novém roce. Ten se čtrnáctkou na konci byl zvláštní. Oproti roku 2012, který byl v mém okolí hlavně vztahový (bohužel spíše ve znamení rozchodů), 2014 nedokážu nazvat jinak, než zvratový. Hodně silný rok jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Kolem mne se toho dělo mnoho: svateb, dětí, nových začátků, kulatin, ale bohužel i rozchodů, hádek a vážných nemocí. Naštěstí kolem sebe mám(e) úžasnou rodinu a spoustu přátel, kteří velmi pomohli. Proto moje novoroční předsevzetí jde hlavně k nim: věnovat se jim co nejvíce a nenechat se semlít prací, penězi a stresem. Je zajímavé, jak jsem během posledních let přehodnotila spoustu věcí a změnila svůj pohled na život. Utřídila si priority a nabrala směr do budoucna. V tomto byl právě rok 2014 pro mě hodně zásadní. Dopomohl k tomu hlavně můj manžel, rodiče, několik zajímavých knih a (asi i) fakt, že prostě stárnu... Věřím, že rok 2015 bude mít podobnou tendenci a že mě posune ještě dál. Mám v hlavě konkrétní cíle, kterých bych si přála letos dosáhnout. Jsem zvědavá, jak v příštím lednu v bilancování uspěju. Přeji nám všem, aby ten nový rok byl úspěšný, pokud možno klidnější než ten minulý, abychom nabrali správný směr a byli všichni zdraví (a to nejen fyzicky, ale i duševně, protože mám obavu, že právě toto mnoha lidem velmi schází).... and.... WORLD PEACE! ;-)
PS: ...a protože Vánoce příchodem Tří králů definitivně skončily, je na čase odtajnit, čím jsem letos přispěla do Ježíškovy dílny! Takže příště přátelé...
No a je tu poslední předvánoční příspěvek. Dárky budou letos v režném papíru s bílými hvězdičkami. Kombinace bramborového razítka s bílým balakrylem. A protože mám prezenty velké, malé i miniaturní, vyrobila jsem dvě varianty papíru. Teď jenom zabalit, omotat režným motouzkem, přidat visačku a Ježíšek může přijít. Přeji Vám všem překrásné Vánoce! :-)
Narozdíl od loňska jsou ty letošní poněkud trvanlivější (snad). Spojila jsem tak příjemné s užitečným, protože nejenže jsem si jejich vyrábění užila, ale ještě ke všemu si možná příští rok ušetříme i nějakou tu starost, až zase zapomeneme ony papírové visačky koupit. Tyhle jsou totiž z keraplastu a dají se recyklovat! Výroba byla celkem jednoduchá, i když poněkud pracná. Vyválet těsto na utěrce a skleničkou vykrojit kruh bylo v pohodě (tedy poté, co jsem probrala polovinu kuchyně a ne a ne najít vhodný průměr), otisknout krajkový vzorek taky. O něco složitější bylo otiskávání jmen, ale jelikož jsem v tomto již (svatbou) zocelený jedinec, nezastavila jsem se před ničím. Krásně mi posloužila razítkovací písmenka, která jsem kus po kuse umísťovala na štoček a poté nořila do ještě měkké hmoty. Vytvrzení trvalo cca do druhého dne, pak už jen stačilo obrousit hrany, aby byly krásně hladké a voalááá! K letošnímu papíru se budou bezvadně hodit. A jak to celé dohromady dopadlo? Dozvíte se už zítra. Na Štědrý den!
...i letos posílám do všech koutů naší vlasti, těm nejbližším. A protože takové lidi není radno odbývat koupeným přáním s předtištěným textem, tak i letos raději nedokonalé, lepidlem opatlané, ale za to OD SRDCE moje vlastní výtvory. Musím říct, že stran přáníček jsem letos měla trochu tvůrčí krizi, ale nakonec s vypětím všech sil z toho pár kousků vypadlo. Tak věřím, že milí obdarovaní budou schovívaví a že jim i přesto vyloudí úsměv na tváři...
Taky se vám zdá, že je v dnešní uspěchané době těžké ho zachytit? Někdy dá opravdu práci se zklidnit, obzvláště před koncem roku, kdy na nás odevšad vyskakují uzávěrky, dedlajny a k tomu navíc hromada barevných reklam a čokoládové kolekce strašící v hypermarketech už od září... a proto si vždycky už na začátku adventu, s úderem prosince, domov vyzdobím svátečně, to abych si každý den uvědomila, že nic zas tak nehoří, že mám přibrzdit a rozjímat. Je to přece čas, kdy by se měl člověk obrátit do svého nitra... Myslím, že je to pro mě snazší se zelenými větvemi a červenými svíčkami, světelnými řetězy, bytovým sprejem s vůní vanilky a Bingem Crosbym znějícím z repráku. Ať si o mně klidně někdo (můj manžel kupříkladu) myslí, že jsem blázen, ale tohle je prostě můj vánoční sen. A tak vám ho dneska kousek přináším...
Každý rok se potýkám s dilematem, zda vánoční stromek živý, kterého bychom si moc neužili, jelikož Vánoce většinu času trávíme s rodinami napříč republikou, a nebo umělý, který vypadá nepřirozeně a nevoní. V předchozích letech vyhrávala druhá varianta. Jenže mě ten bílý plasťák nějak omrzel. A tak letos mám kompromis, a to živé zelené větvičky ve dvou vázách... no a aby to plastu nebylo líto, ponechala jsem jenom ten, který mě pohledově úplně neurážel, a to je girlanda z Ikei. Všechna čest, Ikea vede i na poli vánočních atrap. Ta jejich je z dálky od živé skoro k nepoznání. Původně to byla jedna dlouhá girlanda, ale po přestěhování jsem zjistila, že už se mi v tomto rozměru nehodí, a tak jsem vzala nůžky na kov a udělala krátký proces... a jsou z toho tři kusy. Dvě menší girlandy nad dveře a ze zbytku věnec na stěnu. A díky LED řetězu na baterky dokonce svítí! :-) Jak mých let mimo rodičovské hnízdo přibývá, aritmetickou řadou přibývá i dekorací, které tu a tam někde zahlídnu a koupím. Občas se musím hodně držet, abych nepoužila všechno. Letos v novém jsem si dala obzvlášť záležet. A tak v hlavní roli jsou kovové ozdobičky, které kromě toho, že mě dlouhodobě baví, mají i to něco navíc - jsou s příběhem. (Ono v podstatě není moc co vypravovat :-D) To bylo jednou, když jsme s kamarádkami v říjnu vyrazily na dámskou jízdu do Budapešti a odtama do blízkého městečka Szentendre, kde mají neuvěřitelnou věc - obchod jenom s Vánocemi. Baňky dřevěné, kovové, skleněné, plastové, moderní i rustikální... svícny, betlémy, vojáčkové louskáčky - prostě na co si vzpomenete. Nešlo si něco neodnést. Kovové hvězdy, srdíčka a rolničky mě zaujaly nejvíce. No a pak se nějak stalo, že při vyklízení hotelu jsem je i s taškou někam položila a přišla o ně. I přes okamžité kontaktování recepce ještě z autobusu, kde jsem to zjistila, byla odpověď negativní - nic se nenašlo, nikde nic nezůstalo. A tak jsem se s nimi zase velmi rychle musela rozloučit. Ale nebojte - jsou Vánoce, a tak tato pohádka bude mít šťastný konec. Za dva týdny e-mail. Ozdoby se našly! (dva týdny??? dodnes nechápu...) Diskuse o tom, jak bude probíhat předání a nakonec kamarádka mojí sestřenice žijící v Budapešti jede navštívit svoje české příbuzné. A taky moje :-) Vše se stihlo ještě do Vánoc! Tímto děkuji Janě a Mirce za happy end! A to je pro dnešek vše, milé děti...
Jednoduchý nápad na ozdobení vánočního stromečku - netradiční řetěz z hvězd. Ale jelikož letos stromeček v takové té klasické podobě nemám, použila jsem jej nakonec na okno. Postup byl celkem jednoduchý a myslím, že krok jedna by zvládlo každé pětileté dítě - materiál se vyválí na placku a pak už lze vykrajovat hvězdičky. Použila jsem keraplast, který má tu výhodu, že tvrdne na vzduchu, nemusí se nijak dál upravovat. A navíc je bílý, takže jsem ani nemusela natírat. Jediná komplikace nastala ve chvíli, kdy jsem přemýšlela, jak hvězdičky naaranžovat do řetězu, aniž bych je musela lepit a vznikla by mi tak nehezká rubová strana, která chtě nechtě při průvanu vždycky nakonec vyleze, protože známe to - je to ta zásada s máslem dolů, že... tak jsem nakonec vymyslela řešení, kdy se každá hvězda propíchla jehlou naskrz a vznikla tak dutinka umožňující navlékat je jako korálky. Pro ty, kdo by chtěli taky tvořit v podobném duchu, upozorňuju (poučena z předchozích nezdarů), že během schnutí se celá hvězdička nepatrně srazila - okem nerozpoznatelné, ale bohužel se s ní o něco srazila i dutina a přestože jsem použila tu největší jehlu, co jsem doma našla (a která ještě prolezla skrz hvězdičku, aniž by ji protrhla) a pak jsem navlékala pomocí té nejmenší, stejně to byla trochu potíž. U některých kousků se mi to nepovedlo vůbec, a tak jsou odsouzeny k tomu býti použity na něco jiného (že by základ vánočního tvoření na příští rok?). Jelikož se mi po zaschnutí okraje hvězdiček moc nelíbily, ještě jsem je vzala pilníkem. Šlo to dobře, výsledek měl opravdu keramickou texturu. Hotový výtvor tedy skončil zavěšen na okně v obývacím pokoji. Má jedinou vadu - poněkud hůř se teďka větrá... no to víte, frajeřina, to je dřina. Aneb jak říká moje maminka "parádo, trp!" Ale co by člověk neudělal kvůli Vánoc, že...
Oblíbila jsem si na stromeček filcové ozdoby. Jednoduché tvary, jako když vykrajujete perníčky, obšité "domečkovým" stehem. Jen klasická červená a bílá, nic víc. Možná si pamatujete můj příspěvek z předloňska, kdy jsem si ušila první várku. Tehdy jsem jich ale stihla málo, a tak na stromečku vyplňovaly pouze hluchá místa. Letos jsem se rozhodla rozšířit svoji sbírku a už je jich celkem slušný počet. Tak... na větvičky. Pár známých se mě ptalo, zda jsou ty ozdoby z Ikei. Nevěděla jsem, jestli se urazit - tyhle přece mají mnohem větší hodnotu, než nějaká čínská strojová výroba!!! - nebo se dmout pýchou, že se mi podařilo napodobit tolik milovaný severský styl. Nakonec jsem se rozhodla pro to druhé. To byl totiž můj největší záměr. No a to, že strojové opravdu nejsou, asi při bližším ohledání mých nedokonalých zakončení a poněkud handicapovaného křížkového stehu, zjistí nakonec každý! :-D
Dneska je třetí adventní neděle. A na mém tvořivém webu doteď ani zmínka o Vánocích. Možná už vás napadlo, jestli jsem na ně dočista nezapomněla... Můžu vás ujistit, že v posledních týdnech už prakticky nemyslím na nic jiného - nakupuju, balím, zdobím, přemýšlím, co letos pod větev... no a samozřejmě taky tvořím ve velkém. Kdeco. Dárky, přání, dekorace... ještě pro letošek nemám hotovo. Ale myslím, že už je nejvyšší čas odtajnit, na čem jsem to vlastně pracovala. Tak to vezmu popořadě. Všechno začalo poslední listopadový víkend. S holkama jsme uspořádaly už třetí ročník vánoční dílničky. Opět nechyběly pohádky, dobrá bašta a litry svařáku. Letos se moc dopředu neplánovalo, takže si každý tvořil, na co měl náladu. Já jsem se jako první pustila do věnce - abych hned druhý den mohla zapálit jednu ze čtyř svíček. Proto je to první věc, kterou tady uvidíte. A pak ještě spoustu dalších až do té doby, než přijde Ježíšek :-)
Rozhodla jsem se, že ho pojmu poněkud univerzálněji, takže při troše štěstí by mohl vydržet do příštího roku. Není to ani tak tím, že bych byla líná udělat každý rok nový, ale že jsem měla moc pěkný základ z proutí a bylo mi skoro líto ho něčím obalovat. Tak jsem ho nechala tak jak je, jenom dozdobila. Přes všemožné experimenty jsem se po několika sezónách vrátila úplně na začátek. K přírodnímu stylu a k handmade. K tradiční vánoční červené, bílé a zelené. Proutí jsem ozdobila bobulkama a suchými dary z přírody - šiškami a makovičkami. No a abych tomu dodala zase trochu toho svého oblíbeného skandinávského espritu, nakonec jsem tam lípnula ještě pár filcových srdíček, které jsem si předtím vyrobila. Ty letos u mě zvítězily i jako ozdoby na stromeček. Ale o tom až příště... Milí a milé, přeji vám všem krásnou třetí neděli adventní! :-)
... tedy alespoň pro tuto chvíli. Materiál mi totiž pomalu dochází a zbytky šetřím na to, až dostanu nějaký geniální nápad (rozumějte něco mě enormně zaujme na Pinterestu :-)). Takže tentokrát jsem vyráběla pro sebe - do našeho bytu. Dvě praktické krabičky na drobnosti: jednu ke vstupním dveřím na klíče a lžíci na boty, druhou na pracovní stůl. Rozměr mají 15x15cm a kombinovala jsem tmavošedý filc s neonově růžovou. Jelikož jsou šité ručně, nejsou sice dokonalé, ale za to slouží. A ke kanárkově žlutému odkládacímu stolku (který vám brzy taky představím) vypadají výborně... A taky jsem se konečně zbavila hromady veledůležitých krámů, které si můj manžel po příchodu z práce vždy vyskládával na stůl na výstavku a mě tam neskutečně dráždily. Sice mám pocit, že tuto mou obsesi, která se vyznačuje tím, že každý předmět má své přesné místo (tolerance 1-2mm) a nic neestetického nesmí vyčuhovat, stále nějak nebyl schopen akceptovat, ale zřejmě pochopil, že s takto nemocným člověkem nemá smysl se hádat... A krom toho se mu neustále snažím vysvětlit, že tím trpěl i náš milovaný pan prezident Havel (alespoň tak jsem to slyšela)... což zní hned tak nějak líp :-D
... a tentokrát kamarádka, která háčkuje. A tak jsem jí vyrobila "krabičku" na klubíčka. Má rozměr 25x25cm a dvě ouška pro snadné přenášení. Opět tedy v barevné kombinaci šedé+neonově oranžové. Místo klubek jsem ji ale naplnila něčím na zub. To až ji bude při tom tvoření honit mlsná. Milá Lucie, tak Ti přeju všechno nejlepšíííí!
Tři kamarádky slavily třicátiny. Dohromady. A teď co vymyslet pro jednu každou, aby to té druhé nebylo líto? Takže - vyrobila jsem tři identické obaly na mobily. Tedy... skoro identické. Aby si je poznaly, opatřila jsem je zezadu iniciály. Myší filc jsem doplnila neonovými barvičkami, které mě poslední dobou (obzvláště právě ve spojení s neutrální šedou) hodně baví. Obal má univerzální velikost, takže by se tam měl (věřme) vejít jakýkoli mobil. Výška se nastaví prostě jen tím, jak hodně se vrchní část zasune do gumičky, která je přišitá zepředu. A to celé spojeno dohromady opět neonovými nitěmi a jelikož nemám šicí stroj, tak RUČNĚ - což je dosti poznat, ale což, alespoň to má ten potřebný "punc nedokonalosti" :-). Tak! Mobily jsou v teploučku, zimní sezóna může začít!
Před nedávnem jsme se švagrovou vyrazily na exkurzi do "zahraničí" - do Rakouska, které je od nich vzdáleno jen pár kilometrů. Konkrétně na Den otevřených dveří do místa, kde se zpracovává vlna - strojně se plstí a poté se z ní vyrábějí matrace a drobné zboží. Vlastně ani netuším, jak se takové "fabrice" odborně říká... prohlídka byla v němčině, ale naštěstí ji vedl Čech, takže jsem nemusela jen hodinu postávat a tvářit se důvtipně. I když... asi i s tím bych si vystačila. Hned při prvním pohledu jsem tam totiž objevila něco, co už dlouho marně sháním - krásně tlustý filc v metráži! 100% naturally! Radostí jsem měla chuť skákat! V hlavě už dlouho nosím několik nápadů, co bych si z něj ráda vyrobila, ovšem doteď se mi zdálo, že je to jaksi úzkoprofilové zboží. Ihned po skončení exkurze jsme se běžely zeptat, za jakých podmínek se to dá pořídit. Očividně takovou věc mnoho lidí opravdu nekupuje, většina z nich dá přednost již hotovým výrobkům, které se prodávají v místním obchůdku. To mi došlo poté, co mi pověřený pracovník dal do ruky nůžky, prý ať si odstřihnu, kolik potřebuju, poté to hodil na váhu, přivřel oko a řekl, že chce 5 euro. Žádné faktury, žádné účtenky, dokonce žádná kalkulačka. Nad cenou jsem, vzhledem k množství, zajásala a ihned si vyčuraně běžela odstřihnout ještě kousek (jakože pro jistotu - do zásoby). Měl úplně jiný tvar a velikost, ale pán opět se stoickým klidem zhodnotil, že pět euro. A to je příběh o tom, jak jsem si ten den za necelé tři stovky udělala mnoho radosti (druhá radost pak byla pohladit si heboučkou lamičku, která mě naštěstí ani nestihla poslintat :-)). A v co jsem ten kus filcu proměnila? Dozvíte se příště!
V mém okolí se začíná oslavovat vstup do nové dekády. Myslím životní. Třicítkama se to jenom hemží a za pár měsíců mě to taky nemine. Spousta lidí tvrdí, že je to nejlepší období. Člověk je ještě pořád zdravý a plný sil na to, aby si splnil svoje sny, ale zase už ho opustila takzvaná "mladická nerozvážnost" (tak to tedy zatím u sebe nevím nevím :-D) Před nedávnem slavila moje kamarádka. Je vášnivá kuchařka, a tak jsme jí koupily její vysněnou knihu receptů. Chtěla jsem ji ale podarovat ještě něčím osobním. Vyrobeným. A tak jsem jí udělala korunu - aby se z dvacítkové "princezny" stala důstojná třicítková "královna" ;-). Jemnou a romantickou, ale zároveň výraznou, květinovou, s krajkou. Květinky jsem vyrobila z lesklé látky, kterou jsem před pár lety zachránila před popelnicí, neboť mamča dělala čistku ve skříni a uznala, že z tak malých kousků už mi k šatům, co mi tehdy šila do tanečních, neudělá ani šálu. Bránila jsem ji vlastním tělem, odvezla si s sebou a několik let čekala v šuplíku na svůj velký comeback. A tady je! Černo-bílo-lososová čelenka/fascinátor. Na základ z filcu jsem přišila krajku, kterou jistě poznáváte z mých svatebních šatů ;-), a doplnila handmad květy, ze kterých jsem zezačátku měla strach, ale šly vyrobit poměrně dobře díky tomu, že látka byla hodně umělá, a tak se lístečky nad plamenem pěkně zpekly do požadovaného tvaru. Kamarádka jako by snad tušila, že něco takového dostane, měla v ten slavný den na sobě černé strečové tričko a na krku perly přesně stejné, jako jsou uprostřed každého z těch čtyř kvítků. No slušelo jí to náramně! Když jsem kupovala čelenku, na kterou jsem celou tu parádu upevnila, vzala jsem si pro jistotu dvě. Což neznamená nic jiného, než že toto nepochybně nebyl můj poslední fascinátorský pokus. V hlavě už mám tisíc a jeden nápad... tak jsem zvědavá, jestli budu mít dostatek vůle některý z nich zase dříve či později zhmotnit...
Asi jste si ještě nestačili všimnout, ale v posledních měsících ujíždím na černobílé vlně. Z našeho domova se stává skandinávské hnízdo. Základní barvy a přírodní dřevo. Tahle kombinace mě bude bavit asi dlouho. A tak přesně v tomto duchu je i dnešní příspěvek z mého nedávného tvoření. Upravila jsem si několik květináčů dle svého gusta. V kuchyni na okně v kombinaci s bylinkami a terakotou jim to docela sluší, co myslíte?...
... k plstění, které poslední dobou dost zanedbávám. Tedy ne, že by mě omrzelo (překvapivě mi ještě pořád nabízí dostatek kreativního vyžití), jenom ho nějak převálcovaly nové techniky. Pořád je co objevovat. A já se v poslední době zamilovala do restaurování starého nábytku... a tlustého filcu... a fascinátorů a- ... to ještě ani nevíte, co jsem si přála od Ježíška. To zas bude! :-) A tak aby mu to nebylo líto, tak tedy zase jednou malé milé plstění. Tentokrát věc naprosto neužitečná, jenom tak na ozdobu - tři plstěná srdíčka s výšivkou. Třeba na okenní kliku krásných starých (i když zoufale netěsnících!!!) kastláčů... Taková ta věc, kterou můj manžel automaticky řadí do kategorie blbosti a zbytečnosti a lapače prachu, ALE KDYŽ JÁ... no prostě chápete! ;-)
Před nedávném jsme se přestěhovali. Nebylo to záměrem, ale stalo se to přibližně v době naší svatby. Vlastně těsně před ní. Z, myslím, zcela pochopitelných důvodů se mi do toho v daném okamžiku dvakrát nechtělo, ale shodou okolností se prostě naskytl byt, který stál za úvahu. Nečekaně. Doma se o tom vedla diskuse. Nakonec jsem zavřela oči, potlačila svoji omezenou fantazii, která si neuměla představit dva totálně zaneprázdněné lidi a pět banánovek v bytě nacpaném věcma k prasknutí, a řekla ANO. A nelituju. Teď s odstupem (a poté, co jsem již jako generál po bitvě stanula nad hromadou prázdných pytlů a krabic) to hodnotím jako dobrý krok. Skoro symbolický. Nový - manželský - život a s ním nové bydlení. Ačkoli ne první společné, rozhodně první, které se dá nazvat "rodinným". Mluvit takto o naší původní garsonce by byla asi velká troufalost. Polepšili jsme si o dvě místnosti. A příjemnou terásku nad střechami ostatních domů. A výhled do zeleně, kde člověk - ač uprostřed velkoměsta - může občas při troše štěstí spatřit i veverku... nebo ji i stihnout vycvaknout ;-). Jedná se o starý byt s nezaměnitelným géniem. A navzdory hlučnému kotli, několika navlhlým koutům a vrzající podlaze jsem si jej zamilovala. Ten byt mě totiž inspiruje. Nebyl pro mě domovem odzačátku, ale hned, co jsem jej stihla trochu zabydlet, otevřel naplno svou náruč a od té doby mě nepřestává nabíjet energií. Je to prostě místo, kde se dobře kreativně tvoří. Místo, kterému ty maličkosti hrozně sluší. A že jsem se do toho pustila s vervou, budete moci sledovat nejméně několik dalších měsíců (tedy do doby, než svými hand-made krámy stihnu z bytu udělat velmi silný koncentrát :-D).
A protože jsem nyní "housewife" ;-), rozhodla jsem se, že v nové etapě a nové roli zdokonalím i své kuchařské umění. Tak se jednoho krásného pátečního večera stalo, že se mi na stole sešly hned tři mňamky - dýňové muffiny (opět podle Herbáře), domácí kuřecí paštička (podle receptu od mé klientky) a také zdravé raw kuličky (vlastní improvizační výbuch). Vše bylo výborné a k sežrání. Alespoň tedy dle hodnocení mojí kamarádky, která přišla toho víkendu na návštěvu a nestačila se divit. Nikdy jsem totiž této oblasti tvoření příliš neholdovala. Zato ona je v ní jako doma a o to více mě chvála potěšila. Moc toho po našem náletu nezbylo (ani na mužíčka, který se vrátil v neděli večer zcela zmožen ze své vlastní akce a stihl nakonec jen ochutnat). Nutno konstatovat, že pokud se v nejbližší době rozhodnu vydat hlouběji do tajných a neprobádaných vod kuchyně, asi bude potřeba začít běhat, aby se to na mě moc nepodepsalo...
A je to tu! Poslední díl mého svatebního vyprávění. Dneska nebudu moc psát, protože to není třeba - všechno uvidíte v galerii níže. Snad jen jedno jediné řeknu: díky moc všem lidem, kteří u toho byli. Asi žádná svatba se neobejde bez komplikací, ať už člověk plánuje sebevíc. Život není film. Vždycky se něco nestihne, někdo něco zapomene, řekne/neřekne... ani my jsme nebyli výjimkou, přestože jsem ručně vyrobila jmenovky pro 250 lidí i etikety na kelímky a spolu s mým drahým vytvořila promyšlený svatební web včetně organizace spolujízdy a toho, kdo kde bude spát a co pít. Ale to není podstatné. Ten svatební víkend byl nezapomenutelný i tak. Protože naše rodina a přátelé byli u toho. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak báječnýma lidma se obklopujeme. A talentovanýma! Jeden kamarád nám při obřadu zahrál na piano, druhý nás při tom našem "ano" zvěčnil, třetí dokonce uvařil domácí pivo! Spousta kamarádek dala ruku k dílu a pomáhaly vyrábět a instalovat výzdobu. Někteří z hostů nás obdarovali vlastními originálními výtvory. Když se na to podívám zpětně, aniž by si to mnozí uvědomili, vlastně úplně všichni nakonec něco vytvořili - dohromady pomohli utvořit jedinečnou, nezapomenutelnou sváteční atmosféru! :-)
Dva týdny před svatbou moje svědkyně organizovala rozlučku se svobodou ve stylu šedesátých let. Bylo to v pátek. Následujících dvou víkendových dnů a přítomnosti kamarádek jsem využila k uspořádání svatební dílničky. Kdo četl předchozí příspěvky, už ví, že to není u nás žádná novinka - jsme prostě tvořeníchtivé a minimálně jednou za rok před Vánoci se takto hromadně sejdeme nad stolem s nůžkami a lepidlem. Letos jsme to tedy rozšířily i na jiné slavnostní události než je příchod Ježíška. Svatba to v našem babském kroužku nebyla jediná, a tak jsme si to v září rády zopákly. Ale to už je jiný příběh. Takže zpět na začátek června. Na programu dne byla výroba papírových dekorací, které měly ozdobit restauraci. Vyráběly jsme pompomy z ubrousků, barevná skládaná kola na stěny a papírové "ptačí" zápichy. O pár dní později, to už sama, jsem si ještě pohrála s vázami z lahví od vína, které měly sloužit k označení stolů, a taky s cedulkami na cukroví a se jmenovkami pro každého účastníka svatebního festiválku. A jak to celé mnohaměsíční snažení dopadlo? Uvidíte už příště! :-)
Dneska výjimečně se nebudu věnovat svému vlastnímu tvoření. Pořád jsme ale na vlně hand-made. Ráda bych na tomto místě vyzdvihla úžasnou práci dalších lidí, bez nichž by naše svatba nebyla úplná. Třeba práci autorky "sladkých" náušnic - keramických pusinek, které bezvadně doplnily můj svatební outfit. Našla jsem je na Fleru u Sarkas a zaujaly mě na první pohled... nebo práci sestry mé kamarádky, která plstí a taky šije úžasné originální polštářky - mezi nimi ten náš, na prstýnky - i s nápovědou :-)Říká si Pointa nebo taky Puntík a je pro mě velkou inspirací... Komu ale děkuji především, a to upřímně a z celého srdce, jsou moje nejvíc nejlepší švagrové! Jedna z nich pro mě na přání vyrobila dvě bedny origami ptáčků (přesný počet bohužel nevím, ale myslím, že měl možná i tři cifry!), kteří ozdobili náš svatební sál a sklidili u hostů ohromný úspěch. Vůbec se nedivím - dlouhé řady jeřábů zavěšených na trámu a poletujících ve větru vypadaly opravdu působivě! Druhá upletla košíky na květiny pro družičky - jemné, bílé, úžasné!... a taky dva větší na dary a voničky - s patinou. Ruční práce, která je téměř strojově dokonalá! Kdo by chtěl zkouknout i některé další z jejích počinů, najde je na webu cekanka.cz a může si i zakoupit.
Přátelé, ještě jednou díky, bez vaší krásné práce by to prostě nebylo ono! :-)
PS: komu v galerii chybí origami ptáčci, už brzy se může těšit na jejich přítomnost ve fotoreportáži ze svatebního dne, aneb Jak to celé dopadlo ;-)
... jsem květinová ozdoba, jsem jemný krajkový detail... a zaručeně jsem hand-made!
Milované hortenzie v kytici i ve vlasech, to byl záměr, který jsem v hlavě nosila od začátku. Chtěla jsem romantický účes, ale ne žádné lokýnky, spíše inspirovaný historií, první republikou. Květiny jej měly pouze lehce dozdobit. Bez závoje. Zcela prostě. Závoj přibyl až později. To až poté, co jsem si domů donesla hotové šaty a zjistila, že nahoru by to ještě "něco chtělo". Ten klasický mi ale nezapadal do konceptu. A nehodil se ani ke mně jako k osobnosti. Zvolila jsem chic variantu zvanou "bird cage", a to spojení mě nadchlo už na zkoušce.
Když jsem se na začátku rozhodla, že si dekoraci vyrobím sama, netušila jsem, jak náročné bude sehnat umělou květinu, která by se živému originálu alespoň z dálky barevně a tvarově podobala. Prozkoumala jsem několik e-shopů a obchodů a uskutečnila jeden nákup, který mě ne zcela uspokojil, abych nakonec (ne/překvapivě?) skončila v Ikei. Kdo by to byl býval tušil, že prodejci nábytku obstojí i v tomto úkolu! Sehnat hladký hřebínek vhodný k dozdobení naštěstí bylo o poznání jednodušší, protože máme v Brně vynikající "retro" drogerii na Orlí, která má prostě VŠECHNO a navíc za pakatel. O la laa!
Pro druhý den jsem vymyslela něco jiného. Jelikož se šaty měly během noci metamorfovat do kratší a méně formální varianty bez vlečky a kabátku (a chodit dva dny v závoji mi přišlo na každý pád trošku mimo), rozhodla jsem se krajkový detail zachovat alespoň na hlavě ve formě čelenky. Jednoduše jsem kus zbylého materiálu vystřihla a přišila na bílý filc. Jak jsem již psala v minulém příspěvku,vzhledem k tomu, že se mi během sobotního rána podařilo ztratit kus své vznešené svatební garderóby, nakonec se tento módní doplněk stal jediným prvkem, který mě, jakožto holku v džínách a bundě, odlišil od ostatních hostů. Ukázalo se to být docela praktické, někteří kamarádi totiž přijeli i se svými drahými polovičkami, s nimiž jsme dosud neměli tu čest, a tak jsme se vyhnuli trapným momentům tápání, kdo že je vlastně nevěsta :-) Den D (vlastně den 2D) nakonec ale nebyl pro čelenku jediným slavným výstupem. Zjistila jsem, že k černému roláku a rudé rtěnce je docela dobře unositelná i ve všední dny... a tak jsem si ji oblíbila. Aktuálně zaujímá čestné místo mezi mými stovkami náušnic, náhrdelníků a broží v koupelně na věšáku :-)
... a svatební šaty zase nevěstu. Co si budeme povídat - tenhle bílý nesmysl za spoustu peněz je jedna z nejdůležitějších věcí na celém dni. Často se i lidé, se kterýma toho nemáte moc do činění, přijdou podívat na obřad, aby viděli, jak budou TI DVA vypadat... a kdykoli nadnesete ve skupince přátel téma svatba, první, co každého zajímá, je "už máš šaty"? A já dlouho odpovídala, že ne. Pořád jsem měla pocit, že je dost času, a že tohle téma není něco, co by se dalo jen tak rychle odbýt. Prozkoumávala jsem internet a hledala inspiraci. Jedno jsem věděla jistě - nechci tu stejnou nadýchanou šlehačku, jakou mají v posledních letech všechny nevěsty okolo. Tohle je hodně osobní věc a musí to být prostě MOJE. Střih byl v zásadě jasný - padnoucí vršek a široká sukně. Nevěstovská... a zakrývající "problémové" partie :-D Ale co dál? Možností bylo tolik: výstřih, rukáv či ne, krajka nebo tyl, zdobení nebo jednoduchost... po dobu několika měsíců jsem si ukládala obrázky, až se z nich vykrystalizovala poněkud eklektická představa. S tím jsem šla do půjčovny. Sice jsem od začátku byla spíše pro variantu nechat si šaty ušít, ale řekla jsem si, že dám půjčovnám šanci. Z toho všeho množství jsem našla jeden model, který se přestavě blížil. Jenomže to bylo ono - jen se BLÍŽIL. Šance, že by některý byl přesně, byla mizivá. Krom toho ty moje proporce - už tak byl zázrak, že mi něco padlo. Dost vážně jsem o tom půjčení začala uvažovat. Váhala jsem týden. Nakonec mě udolala jednak neskutečná cena a HLAVNĚ moje ego, které mi neustále našeptávalo, že by byla škoda nezrealizovat si svoji konkrétní představu - navíc když jsem jednu dobu reálně přemýšlela o tom vrhnout se na dráhu módní návrhářky (to bylo ještě předtím, než jsem v osmé třídě začala uvažovat pragmaticky). Poté, co mi švadlena na základě poslaných obrázků řekla, že cena bude o třetinu nižší než půjčovné, bylo jasno! Ale jelikož už víte, že si věci opravdu nedělám jednoduché, nepřekvapím vás ani tentokrát. Našla jsem si švadlenu v Chrudimi (což se zrovna nedá dvakrát moc považovat za předměstí Brna :-D). Tedy... vlastně jsem si ji nenašla, byla mi doporučena kamarádkou. Vzhledem k tomu, že jsem nehodlala nic riskovat, šla po referencích a v Brně nikoho s kladným doporučením svých známých nenašla, rozhodla jsem se do toho jít. Výsledkem jsem si byla téměř jistá, protože jsem viděla, jaké šaty páchala předtím. Ty moje se proti tomu zdály být čajíčkem pro batolata... Tak tedy švadlena vybrána. A co dál? Načrtla jsem si, jak by šaty měly vypadat. Chtěla jsem, aby byly jednoduché, ale ne úplně strohé. Trochu romantické, trochu francouzské a trochu retro. Představovala jsem si model, u kterého za pár let nikdo nepozná, zda jsem se vdávala v padesátých letech, v sedmdesátkách a nebo po roce 2000. Zkrátka nadčasovost, žádné módní trendy, naducané pomuchlané sukně, zdobení kamínky - jenom pěkná látka a kvalitně udělaný detail. Líbila se mi představa krajkového vršku s rukávy po loket, ale bylo mi jasné, že si v tom moc nezatančím. Takže sundávací. Pod tím jednoduchý top jenom se zvýrazněným okrajem. Sukně kolová. Pas podtržený širokým páskem se sámky a hlavně s obrovskou mašlí vzadu - to měl být ten vtipný detail. Vzhledem k tomu, že svatba měla být na dva dny, z toho druhý den v přírodě, vymyslela jsem ještě variantu s krátkou sukní - ta by byla schovaná pod tou dlouhou a kdykoli by se v případě nepohodlnosti horní vrstvy dala odhalit... takto jsem si to naskicovala a poslala švadleně mailem. Ta mě obeznámila s dalšími kroky. Ještě než začneme, je potřeba koupit prádlo a boty - šaty budou dlouhé přesně na výšku podpatku. I započala jsem průzkum internetu a vybrala si několik kousků na vysokých šteklích. Jelikož mám talent, že se mi vždy líbí ty nejdražší, žádný nešel pod dva a půl tisíce. Odložila jsem to tedy "na pak" a o několik dní později vyrazila se ségrou do města. Přemýšlela jsem, kolik chci do bot investovat, a uznala, že ne mnoho - jednak už je možná nikdy znovu nepoužiju (obzvláště budou-li vypadat velmi svatebně) a pak - těch výdajů ještě bude... Poté, co se na České obrovská červená cedule Baťa přiblížila na dohled, navrhla jsem jít se tam kouknout "jen tak pro inspiraci", jelikož mi bylo jasné, že mou cílovou destinací se nakonec stejně stane Myší díra pod Hlavákem :-D Vstoupili jsme do oddělení s dámskou obuví. "A co by sis tak představovala?" optala se ségra, načež jsem začla popisovat svoji vizi: jednoduché bílé lodičky bez ozdob, s tenkým podpatkem a plnou špičkou - plesovou klasiku. "Něco jako tamty", vzala jsem do ruky jeden z kousků, co byl nadosah "jenom méně drahé - tohle je totiž kůže, to pod patnáct stovek nepůjde". A skutečně - s cenou jsem se trefila téměř na desítky korun. S čím jsem ale nepočítala, byl výprodej - vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední kus, byla cena přelepena oranžovým štítkem s údajem 350!! Vytřeštila jsem oči! Taková náhlá vlna štěstí? No, nebylo to úplně bez háčku, bota byla o jednu velikost menší, než jakou obvykle nosím. Ségra mě ale začala ponoukat, abych si je vzala, že je to kůže, určitě se rozchodí. Trochu jsem z toho tušila průser... ale po několikaminutovém váhání jsem byla udolána typicky českým argumentem "ZA TY PRACHY?!" A tak bylo o mé svatební obuvi rozhodnuto. A co myslíte, jak to nakonec dopadlo? Dozvíte se v dalším příspěvku ;-) Takže teď zpátky k šatům: Dostala jsem úkol sehnat si krajku, protože to prý je velmi specifická záležitost a musí mě oslovit. Představa byla jasná, přála jsem si těžkou bavlněnou záležitost, jakou měly na šatách naše mámy. Říkala jsem si, že nemůže být nikterak náročné něco takového sehnat. To jsem ještě nevěděla, jak se mýlím. První obchod, kam jsem zavítala, jsem si nejprve prolustrovala na internetu. Neměl toho v daném sortimentu moc, ale něco přecejen. Několik jsem jich předvybrala, udělala si v hlavě poznámku a šla o dům dál s tím, že ještě třeba najdu lepší... Pak jsem jela do Letovic, do výrobny krajek, kam mě nasměrovala švadlena. Byl to výlet vlakem na půl dne a výsledek nula. Natahovacího materiálu na obšití podprsenky tam sice měli mrtě, ale nic, co by vypadalo dostatečně slavnostně a dalo se použít jinak, než coby ozdoba spoďárů. Mašírovala jsem zpátky. Pak další dvě tři prodejny v Brně. Bída. Nakonec jsem si nafotila šest kousků, o kterých jsem nechala hlasovat rodiče a nejbližší kamarádky. Já sama měla dva favority. Jak už to tak bývá, po několikadenním váhání vyhrál adept z prvního obchodu, a to doslova za pět dvanáct, protože látky měli pouhých 80cm a prý už nebude - očividně vyhořely fabriky na bavlněné krajky :-(. Neustále mi vrtalo hlavou, jak je možné, že mezi lidmi frčí tolik lacině vypadajících blyštivých a natahovacích materiálů, které se sem importují z asijských zemí, ale našinec s kvalitním zbožím prostě neobstojí. Smutné. No nic, popojedem. Snad jen díky tomu, že mám na vrchní polovině těla konfekční velikost někde mezi 32 a 34 švadlena uznala, že ten kousíček by měl přece jen stačit. Uf! To by bylo. Pak jsem si vzala míry. S tím mi pomohla švagrová a ušetřila mi tak jednu cestu do Chrudimi. Následně mi přišla obálka se vzorky látek na šaty. Tady byla volba jednoznačná, švadlena tedy látku hned objednala a domluvily jsme se, kdy si přijedu k ní do salónu zkusit ten "pytel". O pár týdnů později už mě čekal výle. (Na tomto místě bych ráda vyzdvihla práci českých drah, které opět nezklamaly a díky 40 minutovému zpoždění na přestupu se výlet stal opravdu celodenním :-( ) Vše ostatní naštěstí klaplo, paní mě našpendlila a řekla, že příště už to bude na zkoušku i s kabátkem. Ještě jsem ji při tom stihla obeznámit se svou změnou názoru stran spodní krátké sukně, která měla být úzká - přála bych si nakonec širší. Dumaly jsme, jak to udělat, aby její okraj neprosvítal pod dlouhou sukní, až se nakonec celé schéma upravilo - šaty budou na pět dílů: top neboli korzet-krátká sukně-dlouhá sukně-krajkový kabátek-přepásáno širokou portou se sámky a "vestavěnou" mašlí. Nápad překrásný! Nutno dodat, že v den D (respektive v den "dvě-dé") se mi nakonec stal osudným, jelikož po "svatební noci" se mi povedlo dva z pěti kousků nějak našantročit a zahradní párty se nakonec konala v džínách. Pohřešované kusy se našly až po dvou dnech během inventarizace svatebních pozůstatků roztroušených po domě, zahradě a přilehlém okolí do půl kilometru :-D To jen tak na okraj a nyní zpět k šatům: paní jsem uctivě poděkovala a domluvila se, kdy přijedu na další zkoušku. Bylo mi sděleno, že pokud se za několik týdnů dostavím ráno, bude moci během dne upravovat a večer na mně znovu vyzkoušet, tím pádem by se dvě zkoušky spojily do jedné a ušetřila se tak cesta. Zajásala jsem a domluvila se s kamarády, že se mnou přijedou šaty vyzvednout. O to větší zděšení pak švadlenka zažila, když jsem jí den předem volala, že termín schůzky platí a zítra si šaty odvezu. "Cože, vy už si je chcete odvézt? To jsme se špatně pochopily, já myslela, že pak přijedete ještě jednou. Nemáte kdy? Aha... no... tak uvidíme, nějak se to udělá. Ale teda svatebky na dvě zkoušky, to chcete po mně věci!". Myslím, že měla chuděra těžké sny. Nakonec se ale vše zvládlo na jedničku. Ráno jsem šaty zkusila, po obědě znovu a v pět odpoledne na finál. Mezi tím jsme stihli ještě pěkný výlet po blízkém okolí. Po šesté hodině jsme z Chrudimi odjížděli i s naší trofejí ukrytou v černém pytli, to aby manžílek neviděl, co ho čeká. Paní se očividně ulevilo a byla nadšená nejen z úplatku, který jsem jí tam zanechala v komoditách, ale hlavně ze svého vrcholného výkonu! A já si mohla odškrtnout další bod! :-)
Oznámení bychom tedy měli. Co se týče kartiček na stůl, tam nebylo moc co vymýšlet - styl, písmo, barevnost stejná... největší komplikací byla ta jména - holt když máte přes sedmdesát hostů a každý se jaksi jmenuje jinak, dá to celkem fušku, nasázet písmenko po písmenku na akrylový štoček, otisknout a pak zase znovu. Jak jsem v tu chvíli ocenila četnost Petrů, Michalů, Kaček a Haniček - toliko ušetřených slov! Neustále jsem přemýšlela, které jméno má s tím předchozím co nejdelší společný základ, abych si to zjednodušila... i přes sofistikovaný systém jsem nad tím strávila dobré tři čtyři hodiny (chystání kartiček pro jistotu ani nepočítám). Pak už jen chybělo vyrobit stojánek. Okopírovala jsem nápad z Pinterestu, který se do přírodního konceptu výborně hodil - vše bude zastrčeno v dřevěném stojánku. Asi nejvíc práce dalo přemluvit mého drahého nastávajícího, že to opravdu není kravina, blbost a zbytečnost a že je ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ, aby kartičky měly dřevěný stojánek! :-D Poté, co jsem mu myšlenku dva měsíce podsouvala, se jednoho krásného víkendu dal do práce - nařezal větev, do každého kousku udělal zářez a pak mi poslal fotku. Jupííí! Udělala jsem si fajfku u dalšího vyřešeného úkolu. Den před svatbou jsme zjistili, že kartičky do drážky nějak nevlezou. Utrousila jsem směrem k příteli nevybíravou poznámku o jeho neschopnosti - přece to hned měl vyzkoušet, jestli je drážka schopná pojmout sílu kartičky!... ale... pak se ukázalo, že je to všechno trochu jinak: strom si nenechal poroučet a během těch dvou měsíců, co rozřezán ležel připravený v krabici, se počal smrskávat a s ním i onen veledůležitý zářez. A tak pro změnu přítel utrousil nevybíravou poznámku ke mně: kdybych všechno neplánovala sto let dopředu a udělala to na poslední chvíli, tak jak je jeho zvykem, nemusela bych tento problém vůbec řešit! No... a bylo vymalováno!
Se svatebním oznámením jsem si užila vůbec nejvíce legrandy ze všeho. Myšleno ironicky i skutečně. Začalo to motivem. Chtěla jsem spojit přírodní s romantickým, aby to bylo jednoduché, ale zároveň ne úplně strohé. Měla jsem minimálně čtyři pracovní varianty. Postupně jsem redukovala, až jsem se po měsíci rozhodla pro motiv s listy. Oddychla jsem si, že mám jasno, že jsem to rozlouskla a že s tím souhlasí i můj drahý. To jsem ještě nevěděla, že ty největší "porodní bolesti" mám teprve před sebou: vymyslela jsem si podélný formát s otevíráním na kratší straně, přírodní papír a na něm ručně tištěné bílé písmo... a začala hledat prodejnu s materiálem. Říkala jsem si, že sehnat něco na internetu bude hračka. A ejhle, vono ne! Tak předně - v přírodním recy papíru není moc velký výběr formátů. Když už byl, ne výrazně podélný. A nebo v jiném odstínu... a stejně ne otevíravý na kratší straně - vždy na té delší. Což se mi ale nehodilo do konceptu. Takže jinak - rozhodla jsem se pro formát 20x20, který podélně rozříznu a udělám z něj 2 oznámení 20x10. Ha, to jsem na to vyzrála! Nápad hezký, jenom už se mi k tomu jaksi nehodily obálky, které byly součástí balení, samozřejmě v původním formátu. Musela jsem obálky kupovat zvlášť - a opět stejný problém: v recy odstínu tento formát prostě NEEXISTUJE! Nakonec jsem vymyslela, že obálky budou ve smetanové, stejně jako písmo. Hurá, jeden bod z krku. Pak jsem začala shánět razítka písmenek s fontem psacího stroje a opět narazila: všechny série, které připadaly v úvahu, obsahovaly od každého písmene jeden kus, čili naprostá nemožnost napsat "jedním vrzem" celou větu (o tom, že veškerý dodávaný sortiment se vyrábí v USA a tudíž samozřejmě neobsahuje českou diakritiku už se ani nezmiňuji)... takže leda koupit více sad. Ach ty finance! Snažila jsem se tedy ušetřit aspoň na poštovném a najít e-shop, kde budou mít vše na jednom místě - papíry, obálky, razítka, lepidla... to se jevilo jako nadlidský výkon a až když jsem to skoro vzdala, narazila jsem na jeden! Paní byla velmi milá a ochotná. Když jsem se zalekla velikosti písmen, prostě je natiskla a poslala mi poštou ukázku. Písmena byla opravdu hodně velká... jenže co dělat, když zrovinka v mnou vybraném fontu se menší nedělají a já jsem nebyla schopná ze svého konceptu ustoupit ani o píď? Nezbylo, než zkombinovat fonty dva: tím milovaným jsem natiskla pouze jména a datum, zbytek byl v obyčejném písmu, ale za to s ucházející velikostí. A pak to moje přání s bílými písmeny: bylo mi oznámeno, že bílá razítkovací barva se nedělá (má to svou logiku) a mohu to tudíž leda embosovat. Technika, kterou jsem nikdy nezkoušela, navíc dost pracná. Takže co s tím? Udělat to tmavší hnědou, která bude na recy papíře vidět. To mi přišlo dost obyčejné. Nakonec po důkladném telefonickém brainstormingu s paní z e-shopu jsme vymyslely variantu tisknout tmavě hnědou barvu na smetanovou kartičku, kterou vyrobím z left-over přáníček (těch, co jsem si koupila jenom kvůli obálek). Tímto se propojí barva obálky s barvou oznámení a nebude to vypadat násilně.Udělám z nouze ctnost. Jupíjouuu! Vše jsme si odsouhlasily, já objednala hromadu bebechů včetně lepicích proužků pro scrapbooking, raznice na "okousávání rohů", linerů, razítkovacích podušek a dalších nesmyslů a pak už jen čekala, až mi krabice dorazí domů. Několik večerů jsem strávila jenom řezáním formátů a pak se pomalu pustila do práce. Fotku s motivem zavěšených listů s iniciálami jsem si pro jistotu připravila už v létě jednoho slunečného dne a pak jen upravila na počítači, rozkopírovala čtyřicetkrát a nechala vytisknout dva archy. Hodina strávená v tiskovém centru jen nad prostým ořezáváním byl slabý odvar proti dalším desítkám hodin, kdy jsem musela: nařezat papíry, nařezat vnitřní kartičky, nařezat pauzáky, přilepit fotku, přilepit pauzák, "vyrobit" si z razítek diakritická znaménka, natisknout naše ctěná jména (moje šlo jedním vrzem, manžel mi dal pěkně do těla se svým jménem, které už víc české prostě být nemohlo a já měla jenom jeden háček, takže každé oznámení tiskla ve čtyřech vlnách), natisknout text oznámení (zde šla romantika stranou - úkolem bylo v co nejméně slovech říci vše podstatné - i tak se každý řádek musel tisknout zvlášť, protože písmen zoufale chybělo i se dvěma sadami razítek...), natisknout pozvání ke svatebnímu stolu, mlasknout na to všechno včetně obálky logo s ptáčkem (to už byla spíše třešinka na dortu), navázat tam šňůrku s mašličkou, na níž se upevnilo případné pozvání ke stolu (šňůrka jak jinak než z odlišného e-shopu, poněvadž úzkoprofilové zboží) a VOILA: oznámení bylo na světě. A jelikož když už se jednou do něčeho pustím, tak na 110%, natiskla jsem na obálky ještě jména hostů, každé jméno se na razítkovací štoček sázelo z jednotlivých písmenek, takže cca 40 originálů (ještě, že už jsou alespoň někteří kamarádi, co přišli v páru, sezdaní a mají JEDNO společné příjmení). Ufffffffff! Tak, to bychom měli! Když jsem těch 72 hotových kousků seskládala do krabice, přišla na mě velká úleva. Teď už to jenom v pořádku všem předat. Nu, co vám budu povídat, oznámení pro několik vybraných přátel má můj milý manžel dodnes v šuplíku, jelikož pokaždé, když šel s nimi na pivo, tak to nějak ZAPOMNĚL. Co byste mu na to řekli? Občas mě přepadají různé choutky... ale nakonec se vždycky přemůžu, říkám si, že přecejen být vdova po čtyřech měsících od sňatku asi není to pravé ořechové, když to stálo tolik peněz! :-D... A abyste si to tedy uměli lépe představit, níže přikládám pár snímků výsledku mého snažení. Snad to alespoň někdo ocení :-)...
Slíbila jsem pokračování mého svatebního tvoření - tedy vlastně... teprve v tomto bodě začínám tvořit. Oznámení, logo, grafický styl. Všechno musí ladit :-) Dlouho jsem nebyla schopná se rozhodnout, jak by logo mělo vypadat. Zadání bylo celkem jasné - musí být na první pohled svatební a zároveň se tam má dostat ten motiv z přírody. Strom, list, větev, nebo nějaké zvířátko... No, nebudu vás napínat. Po úmorném zvažování jsem nakonec skončila u toho nejobyčejnějšího a nejprofláklejšího motivu, a to jsou ptáčci (tedy - měla jsem dva favority, druhým byly monogramy vyryté do kůry stromu, ale manžel byl překvapivě pro ptačí variantu, připadala mu veselejší). No a tak jsem črtala a čtrala, až jsem zjistila, že dva překrytí ptáčci tvoří srdíčko. Ha! No a pak začala fáze "uhlazování". Aby to trochu vypadalo. Aby to bylo milé a zapamatovatelné. V jednom bodě toho náročného kreativního procesu mi pak budoucí manžel oznámil, že místo srdíčka mu ten tvar připomíná... ehm... dámské přirození. Tadadam-tam :-( Takže škrtnout a JINAK! Nakonec se ta původní zpráva, tedy tvar srdce, poněkud vytratila, takže teď už asi nikdo nechápe, proč jsou ti ptáčci k sobě zády :-D ale už jim to prostě zůstalo. Nějak se mi to líbilo. A tečka!
Filozofie celkového svatebního stylu měla být ta, že všechno budu tvořit růčo. Nechtěla jsem precizní tištěná oznámení, jedno jak druhé, líbila se mi představa, že budou naopak nedokonalá, ale osobní. To, že mi každé jedno projde pod rukama a že dám všem hostům něco víc, než jenom papír. A v tu chvíli začalo to mé krásné prokletí. Logo jsem si nechala zpracovat do podoby razítka, abych jím mohla oznámení ozdobit... No, co Vám budu povídat - když už razítko jednou bylo hotové, pleskala jsem ho, kam se jen dalo - byla to velká zábava! Třeba na visačky ke koláčům, které se před svatbou vozily příbuzenstvu! Stejný motiv se měl objevit i na vývazcích: inspirována naším oblíbeným geocachingem, vymyslela jsem, že vývazky nebudou jen tak ledajaké, ale budou mít podobu CWG, neboli dřevěného součku s vygravírovaným motivem. Pověsí se na háček, ozdobí stužkou a po svatbě si je každý nechá na památku (někdo možná zavěsí doma k ostatním dřevěným odznakům z cest po českých kopcích a kopečcích...?). Musím uznat, že tento bod dopadl na jedničku, motiv vypadal na dřevě opravdu výborně a díky tomu, že jsem oslovila více firem, podařily se i za dobrou cenu. Ovšem aby to nebyla úplná idyla... vzhledem k obřímu počtu našich rodinných příslušníků, kamarádů a jinak milovaných lidí, které jsme za každou cenu chtěli mít v den D u sebe, jsme se po dlouhé předlouhé diskusi rozhodli, že svatbu pojmeme jako DVOUDENNÍ aktivitu - první den bude oficiální, s obřadem a hostinou, druhý pak formou zahradní párty. Na tu jsme pozvali 250 lidí! A holt když chcete všechny potěšit originálním suvenýrem, nezbývá vám, než na 250 oček uvázat 250 mašliček. První večer jsem odpadla po padesáti, trvalo mi to asi dvě a půl hodiny. Řekla jsem si, že si to budu dávkovat. Pár dní na to se ozvali nadšení pomocichtiví dobrovolníci. To už mi zbývalo tak asi "posledních" osmdesát. Rozdělila jsem je na tři hromádky a pustila se do práce. Po hodině moje perfekcionistická maminka udělala deset kusů a šest z nich "vypárala", že nejsou dost pěkné. Sestra udělala osm dle jejího názoru ucházejících a odešla NUTNĚ cosi připravovat do kuchyně. Já jsem udělala 40. Hned na to obě uznaly, že nemá cenu se namáhat, když já už to mám beztak "natrénováno" a jemně mi naznačily, abych si to dovázala sama :-D. A tak skončila jedna kapitolka mého svatebního snažení. A přede mnou se rýsovaly další, neméně dobrodružné. Takže: svatební oznámení a jmenovky na stůl COMING SOON!
Během žádosti o ruku samozřejmě zazněla ona posvátná věta "do roka a do dne". Nutno říci, že to měl můj manžel chytře vymyšleno. Tak, aby to další rok vycházelo na sobotu. Ve stejný den, kdy se brali jeho rodiče... a ještě ke všemu se mu to podařilo spáchat na dovolené v mém ze všech krajů nejmilovanějším, v kraji vína a levandule, před malebným kamenným kostelíkem a těsně po západu slunce. Ach! Proč to ale říkám - ta slova do roka a do dne byla brána velmi vážně. Proto jsem hned od začátku věděla, kolik času mám na to, abych vše stihla naplánovat. A aby to bylo podle představy. Člověk spoustu let přemýšlí, jak by to vlastně mělo vypadat, okukuje cizí akce, občas narazí na něco v časopise a uloží v paměti. Když pak ale dojde na lámání chleba, ukáže se, že je to často nesourodá směska myšlenek a nápadů a že při bližším ohledání vlastně ne všechny jsou tak lákavé a nebo realizovatelné. Nevěděla jsem úplně, kde začít... co dřív. A tak jsem to vzala od konce. První věc, která se ukázala býti zcela jednoznačná, byla svatební kytice. Miluju hortenzie. Svou četností, s jakou se objevují v našich českých zahradách, se dá možná považovat tak trochu za plevel, ale... je božská! Svou jednoduchostí. Stačí ji utrhnout a dát do vázy. Nic víc. Žádné zbytečné ozdoby. Jen tak. Kvete od konce června do září, takže dělá parádu celé léto. A co mě na ní baví nejvíc, je její barevnost. To, že květy mohou být pokaždé jiné podle složení půdy. Tahle rostlina je trochu jako člověk - reaguje na prostředí, ve kterém roste. Přišlo mi to symbolické a krásné. A tak se stalo, že hortenzie odstartovala celý ten svatební mumraj. Nebyla jsem s to se rozhodnout, zda se mi více líbí fialová, růžová a nebo modrá... a nakonec se to ukázalo jako plus. Rozhodla jsem se, že to bude jako v přírodě - na jednom keři klidně více barev. Přirozenost. A nápad byl na světě. Svatba bude jako hortenzie a jako ta moje milovaná Francie - trochu venkovská, ale chic. Trochu romantická, ale ne přeslazená. Taky trochu vintage... ale PŘEDEVŠÍM hand-made! Netušila jsem, kolik mě po cestě potká překážek. Ale bylo to zábavné tvoření. Žádná organza, žádní plastoví holubi a pozvánky z katalogu - prostě MOJE... NAŠE! Jako první bylo potřeba vytvořit grafický styl. Grafik vskutku nejsem, takže mi dal dost zabrat - logo, barvy, pozvánky... ale o tom až příště ;-)
S hrůzou jsem zjistila, jak dlouho jsem se tomuto webu nevěnovala. Tedy ne, že bych zanevřela na tvoření - ba právě naopak! Letošní rok je nabitý událostmi. Tak předně jsem řešila naši svatbu. A řešila jsem ji hodně - téměř vše na ní bylo hand-made a z vlastní hlavy. Když tato radost i starost pominula, začala jsem uklízet po stěhování - od června jsme v novém, větším bytě. A zase je co dělat! Nápadů mám tolik, že mi asi praskne hlava, nestíhám je ani realizovat. O některé z nich bych se s vámi ráda podělila. A tak to vezmu popořádku a SLIBUJU, že se budu snažit aktualizovat pravidelně. V dalších dnech vám povím, jak to bylo s tou svatbou, bytem a tak vůbec. Ale než se k tomu dostanu, tak ještě jedna úplně čerstvá věc. Před pár dny proběhl Designblok. Letošní akce potěšila jak tématem hry, tak i zajímavými prostory. Jsem moc ráda, že díky pásky na ruce jsem se dostala do prostorů v srdci Prahy, které by mi jinak zcela jistě zůstaly utajeny. Jako architekt jsem si to užívala. A jako designér taky... a úplně nejvíce jako domácí kutil a obyčejný uživatel krásných věcí - tolik nápadů na jednom místě!!! Takže níže alespoň pár fotek pro představu. A příště už ta slibovaná svatba! :-)
... Herbáře, tak tedy ještě jeden příspěvek. Nějak jsem si ten pořad oblíbila. Stran toho, že miluju tu jejich venkovskou kuchyni, britskou módu a vintage nádobí, ty recepty jsou fakt DOST DOBRÉ! Jednoduché, poměrně rychlé a "žravé". Takže další experiment z nedávno zakoupené kuchařky byly tyto levandulové sušenky. Popravdě jsem úplně nevěděla, co od toho čekat, protože doposud jsem onu krásnou voňavou rostlinku dávala jenom do koupele, do polštáře a nebo v nejlepším místě na sebe. V jídle jsem si ji moc představit neuměla. O to milejší pro mě byl výsledek. Sušenky ne moc sladké, zato však sladce vonící, každá trochu jinak velká a jinak připečená... no prostě home made. A bylo jich požehnaně! Rozhodla jsem se je uložit do sklenice s víčkem "na pak" a než jsem vyrobila obal, který by mě dostatečně uspokojoval, polovina jich skončila v žaludku. Co už! :-) Zbytek, který se do zavařovačky nevešel, jsem se rozhodla rozdat. Dárkové pytlíčky měly úspěch. Jedna kamarádka mi dokonce prozradila, že si ten sáček s propitým mastným kolem nechala, protože ta cedulka prý "nešla vyhodit" :-) Tak jsem ráda, že chutnají, a asi jdu přikoupit špaldové mouky, protože sušenek... těch není nikdy dost!
Na konci dubna mám pokaždé v kalendáři puntík. Je to proto, že narozeniny zásadně zapomínám. V případě partnera je ale zapomenutí narozenin poněkud foo-paa... letos jsem se snažila být velmi originální a přemýšlela jsem, čím bych ho po těch letech ještě mohla překvapit, co by mu udělalo radost. Od nápadu kupovat mu výbavu na lezení jsem upustila, přece jenom tomu příliš nerozumím a navíc... ne, že by si tyhle věci nekoupil sám kdykoli pocítí potřebu. Takže: nekoupím mu nic, co by potřeboval a nebo co by si pořídil sám. Spíš něco, co vlastně nepotřebuje VŮBEC, ale udělá mu to radost. A tak jsem to vzala odzadu - od jeho dětství a záliby ve vláčcích. Měli jsme vyloženě vláčkovou oslavu. Začala v muzeu modelů, pokračovala v restauraci, kde pivo jezdí na vagónku, a skončila u knížky o železničních kuriozitách. Ne, hádáte špatně, mašinku jsem mu nekoupila. Na model železnice bohužel nemám a jeden vláček mi přišel tak nějak... no... neúplný. Zato jsem mu ale S LÁSKOU upekla dort. Nejsem Magdaléna Dobromila, a tak jsem si říkala, že snažit se o nějakou vytuněnou dokonalost nemá smysl. Ba naopak - pokusila jsem se, aby výsledek vypadal co nejvíc hala-bala. Došlo mi, že to pro mě bude jednodušší. Na co je ale třeba klást důraz: hlavně to musí vypadat, že je to tak SCHVÁLNĚ! Takže prostě mrkvový (a tady se musím pochválit, chuťově mi jel, a to velmi :-)), nahoře i veprostřed krém z mascarpone, prostě jen tak naplácaný, sypáno květy měsíčku a levandulí. No a aby se neřeklo, tak nahoře jakože umění ze strouhané čokolády. Tímto děkuji Lindě Rybové a Kateřině Winterové a píšu si do knížky poznámku "Oblíbený recept" :-)
Tak se nám z loňské akce pomalu stává tradice. S "putovním" místem konání. Byla jsem mile překvapena, že se účastnice dobrovolně hlásí, aby se příští ročník uskutečnil právě u nich, a tak místo pro rok 2014 už je pevně stanoveno. Teď zpátky k tomu aktuálnímu: bylo nás sedm. Tedy sedm ženských. Považuji za hrdinský čin, že se kamarádčin instalatér odvážil do oné jámy lvové toho dne vůbec vstoupit, když potřebovala (v sobotu!) přimontovat kohoutek k nové kuchyňské lince - holt živnostník se musí otáčet! Zjevně netušil, co ho čeká. Ale byly jsme hodné, takže jsme se ovládly a místo šuškání a uchichtávání jsme na sebe jenom významně pomrkávaly, zatímco byl ten dvoumetrový mladík otočený zády a bojoval s připojovacím potrubím :-). Po této vskutku obohacující kulturní vložce jsme se tedy pustily do vánočního tvoření. Letos nebylo nic jasně dané a každá se chopila činnosti, na kterou měla chuť, takže jedna kamarádka pletla šálu pro svého přítele, druhá vyšívala přáníčko, třetí stříhala vločky... pro mě byly letos hlavním tématem balicí papíry. Už jsem přejedená těch barevných santaclausů, třpytivých baněk a všech možných amerických motivů - rozhodla jsem se pro minimalismus. Za tímto účelem jsem zakoupila hladké baličáky a rozhodla se je potisknout starou známou metodou bramborových razítek. Nápomocna mi byla vykrajovátka na vánoční cukroví. Kapřík byl moc pěkný. Ale... tak nějak mi připadal pěkný AŽ MOC. Tak jsem se rozhodla vyrobit si svého "postiženého" kapříka. Možná v některých z vás probudí lítost, ale mně připadal milý. Dokonce tak, že jsem s ním potiskla celé dva archy, a tak mám inverzní barevnost. Nakonec jsem přidala ještě hříbka. Ten je sice "profi", ale dostatečně jednoduchý, a tak mým sítem prošel. Výsledek mého tvoření přikládám níže. No a protože pořádný dáreček potřebuje taky pořádnou visačku, i na ty jsem letos pamatovala. Každá je jiná, protože stejné by mě asi dlouho nebavily. Snad se budou líbit. Na závěr jsem si ještě neodpustila pár přáníček, ta mě letos hodně ba-. Sice jsou ještě pořád taková jakási kostrbatá, ale snažím se vylepšovat, tak uvidíme, třeba za pár let dosáhnu profesionální úrovně. Zatím si alespoň říkám, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! Takže letošní vánoční dílničce, kterou shledávám nadmíru vydařenou, třikrát zdar a všem přeji krásné a klidné svátky! :-)
...no, spíše svatební dáreček. Nebo lépe řečeno taková příloha. K přáníčku. Taky bylo hand-made, samozřejmě! :-) Uvnitř citát - mimochodem můj velmi oblíbený - který poskytl inspiraci. Samotný výrobek je z ovčího rouna, nasucho plstěný jehlou, a uprostřed je malý kovový háček na zavěšení provázku. Novomanželům přeji do společného života hodně lásky. Neboť každý jsme anděl s jedním křídlem - abychom vzlétli, musíme se obejmout :-)
Propadám novému koníčku - s narůstajícím počtem kreativních papírů, zubatých nůžek a raznic v šuplíku mém a mé sestry vzrůstá i moje chuť papírově tvořit. Hlavním motorem byly všechny ty porody a noví človíčkové, kterým prostě MUSÍM nadělit originál, ačkoli je to ještě vůbec nezajímá! :-) Pořád jsem v začátcích a pořád jsou ty moje výsledky jaksi kostrbaté, ale entuziasmus mi nechybí, a tak níže přikládám několik pokusů o gratulace, ať už pro zmiňovaná miminka, a nebo i pro starší a pokročilé...
Na internetu jsem objevila návod na zajímavý pletený vzor. Několik týdnů čekal. Pak na něj přišla řada, když jsem se s překrásně tyrkysového klubka (opět Baby merino) rozhodla udělat tunel. Chvíli trvalo, než jsem dostala do ruky ten švih, ale nakonec dílko přibývalo docela rychle. Brzy se z něj stal můj nejoblíbenější kousek . Má sice určité mouchy - hlavně choulostivost na vytahování ok (takže pozor na dlouhé a komplikované náušnice) - ale jinak jsem s ním nadmíru spokojená - perfektně totiž oživí jinak neutrální oblečení a občas se do něj dá i zachumlat :-)
Miluju Pinterest. Tisíce nadšených lidí sdílejí své nápady v jednom prostoru. Právě v něm jsem našla inspiraci pro tento šátek, který je vlastně tak trochu šálou, jelikož se jedná o pleteninu. Květen byl měsícem vlny podle Garnstudia, které po těchto několik dní zlevnilo většinu svého sortimentu. Jelikož jsem nebyla schopná rozhodnout se, zda vyzkouším pravou ovčí vlnu, alpaku nebo bavlnu, nakoupila jsem od každého trochu a uhlečila své povýplatní peněžence od té tíhy. Teď mi doma leží spousta klubíček a některé z nich už si samy řekly, čím by se chtěly stát. Pro trojúhelníkovou šálu jsem zvolila heboučké merino, které se bude sice krásně nosit, na jehlicích s ním ale byl kříž. Hodně klouzalo a několikrát málem došlo ke katastrofě. Vzorek je v celé ploše hladký a nejspíše i proto se okraje zkroutily, což nebylo záměrem, ale vzhledem ke kladnému hodnocení okolí se budu tvářit, že teda jo! Velmi jemná barevnost je vyloženě jarní, a tak jsem výsledek hned druhý den provětrala a nosí se moc příjemně. Tak tedy, Baby merino, budiž ti odpuštěny tvoje hříchy!
Zatímco jsem v obchodě s výtvarnými potřebami zuřivě pátrala po scrapbookových papírech na přáníčka, objevila jsem omylem dřevěné náramky - polotovary pro další úpravu. Pochopila jsem to jako výzvu a jeden si za drobný peníz zakoupila. Protože jehlice č.6 jsou poslední dobou moje věrné noční společnice, dala jsem jim šanci i tentokrát. Vzor hladce-obrace se na náramku ukázal být docela efektní. Neutrální barevnost zaručuje jednoduché sladění skoro s jakýmkoli oblečením. Druhou květnovou neděli měly mámy svátek. Ta moje bude opět nejvíc nejkrásnější! :-)
V mém okolí v posledních měsících intenzivně započala rozmnožovací éra. Během jednoho týdne jsem se dověděla o šesti těhotenstvích, o několik dní předtím jeden porod. Kamarádce a bývalé spolužačce se narodil krásný zdravý synek s královským jménem Karel (bodejť taky ne, vždyť má modrou krev!). Ihned jsem se zaradovala, není totiž nic lepšího, než tvořit pro radost jiným. Kojenec z toho sice ještě nemá rozum, ale přesto jsem se rozhodla obdarovat jej ve svém stylu a vyrobila mu Písmenkovanou nad postýlku. Výsledná barevnost nikoho nenechává na pochybách, že byla tvořená pro chlapečka - zvolila jsem světlou a tmavou modř v kombinaci s tyrkysovou a k nim odpovídající bavlnky. Byl to můj první pokus tohoto druhu, a tak jsem zkušenosti sbírala od prvního písmene k poslednímu a napříště už ze mě jistě bude profík! ;-)Písmenka jsem si vytiskla na papír, obkreslila na filc, vystříhala a obšila. Největším trestem byl otvor v Áčku a eRku, kde jsem se nějak nemohla vytočit s jehlou (jinak jsem se u toho ale vytočila nesčetněkrát). Písmenka jsou vycpaná vatou. V druhé fázi jsem se pustila do barevně kompatibilního přáníčka. Jelikož scrapbook není moje parketa a krom několika vánočních pokusů s ním nemám naprosto žádnou zkušenost (bohužel zatím ani dostatek propriet), pojala jsem to v jednoduchém stylu. Účel snad splnilo. Pro případ, že by Káju moje rukodělné rady dostatečně neuspokojily, rozhodla jsem se ještě zachránit situaci oblečkem z obchodu pro miminka. Kombinace bílé a světle modré je nesmrtelná klasika a k písmenkům krásně padla. Výsledek mého snažení přikládám níže. Krásnou cestu životem přeje teta Mája! :-)
Někdo si plete pojmy, já si pletu pufy. Tedy aspoň zatím. Ale už střádám nápady na další a nové doplňky, takže jenom u sedáků určitě nezůstane. Jehlice jsou teď moje nové kamarádky. Ne, že bych na plstění dočista zanevřela, ale... když ono tohle nějak mnohem rychleji přibývá :-)
Takže zpět k pufům. Poučena z předchozích nezdarů, rozhodla jsem se vyrobiti druhý, DOKONALEJŠÍ puf. Tentokrát šlo totiž o dárek pro jednoho malého divocha, který bude zanedlouho slavit druhé narozeniny a za jehož rodinkou jsem se chystala začátkem dubna do Prahy. Barvu jsem ladila podle skříně v pokojíčku a tvarově jsem se chtěla dostat k něčemu placatějšímu, na způsob polštářku. To se snad povedlo.
Předevčírem jsem dar vítězoslavně předala - vezla jsem ho skoro 200km autobusem a naštěstí přežil bez úhony. Kubík jej zatím považuje spíše za prolézačku, takže nevím, jestli na něm nakonec v pokojíčku nebude dřepět spíše jeho maminka :-), tak či tak doufám, že udělá hodně radosti, minimálně tolik, co mně, když jsem ho štrykovala :-)
Druhý "produkt" ze série knoflíkového tvoření vznikal souběžně s polštářkem na jiných jehlicích. Protože to byla moje první zkušenost s jehlicemi č.6, úplně jsem si nevěděla rady co do počtu ok a tedy výsledné velikosti. No co Vám budu povídat, první pokus se nezdařil, byl tak veliký, že by obejmul plážový nafukovací míč, takže jsem se rozhodla k srdcervoucímu kroku (zejména při propočítání, kolik hodin jsem takto zbytečně promarnila) a celý jej rozpárala. Napodruhé už na jedničku :-) Nákrčník je z každé strany jinak barevný a lze jej nosit ven šedou stranou, žlutou, či "napůl cesty". Já osobně mám ale raději šedou... no jo, to ten knoflík. Ach!
Druhý březnový víkend kamarádka pořádala u sebe doma dámskou jízdu. Aby to nebyla jen čirá drbárna a obžerství :-), rozhodly jsme se, že si při sledování filmů i něco vyrobíme. O nějaký ten pátek dříve jsem zrovna navrhovala dětský pokojíček pro jednu klientku a stěžovala jsem si, že bych jí tam ráda dala nějaký sedací pufík - moc se mi líbily ty pletené, co jich je plný internet - ale barevný výběr byl tedy velice mizerný a neodpovídal mým představám, o ceně ani nemluvě... takže teď už správně hádáte, co že se to stalo naším předmětem zájmu - ano, pletení interiérových doplňků. Nakoupily jsme hromadu klubíček, jehlice, kterými by co do velikosti jistě nepohrdla ani Buffy přemožitelka upírů, a oprášily (alespoň tedy já) své staré znalosti co se hladce-obrace týče. Šlo to docela pěkně, z pletení jsem měla velkou radost. Tož, výsledek sice není stoprocentní, ale na to, že to je prvotina, nedopadl nejhůř. Posuďte sami :-)
Po zrealizování dvou pufíků jsem si řekla, že by to chtělo pokročit do dalšího levelu, kterým pro mě byl dekorační obal na polštář. Našla jsem si několik krásných inspirací, z každé si vzala trochu a zbytek přidala ze svého. Polštář měl být na pohovku do obýváku pro mé rodiče, barevnost byla tedy daná současným vybavením. Původně měl být polštář z každé strany jinak barevný, aby si jej mohli otáčet podle potřeby, nakonec tak trochu omylem cihlová barva "leze" dopředu, ale zjistila jsem, že je to snad i zajímavější. Překrásné knoflíky jsou z jedné pražské galanterie, kam mě moje tvořivá sestřenice zatáhla n a exkurzi, abychom si spravily náladu z nedostatečně uspokojivé výstavy, kterou jsme předtím absolvovaly. Galanterie oproti tomu uspokojila na maximum - odcházela jsem o čtyři stovky levnější a už v tu chvíli se mi v hlavě rodily nové nápady kterak je využiju. Polštářek byl tedy první z nich. Obal je snímatelný a samozřejmě má jisté mouchy, které časem, doufám, všechny vychytám. Je mazlivý a měkoučký. Doufám, že si spolu s mamčou užijí mnoho pěkných chvil u tenisu! :-)
V posledních letech jsem založila milou tradici rozdávání ručně vyrobených dárečků. Tak trochu nevědomky mě k tomu inspirovala moje babička, která dárečkování příliš neuznává, protože už se spoustu let chystá "umřít" a z domu prý už musí věci "vynášet", takže cokoli od nás dostane, byť je to sebepraktičtější, nám nakonec o pár let později ještě v původním neporušeném obalu vrátí. Proto jsem se rozhodla, že jí praktické věci kupovat nebudu, a místo toho jí něco vyrobím, aby to pro ni mělo alespoň nějakou hodnotu, a totiž emocionální. Nakonec se z toho stala tradice, kterou jsem v posledních letech rozšířila i o další příbuzné a kamarády.
S přítelem jsme už před několika měsíci dostali nápad, že letošním dárečkem by mohla být "domácí lékárnička". Domluvili jsme se, že obsah obstará on, obalový design zůstane na mně. Nakoupila jsem tedy dřevěné krabičky, ubrousky a pustila se do decoupage. Aby povrch nebyl hrbolatý, výsledek jsem nakonec zalila křišťálovou pryskyřicí, která vytvořila krásně hladký povrch. Ani to se neobešlo bez nesnází, pryskyřice na to padly dvě balení, dělala jsem to na etapy a některé krabičky se mi omylem podařilo přilepit k plastové tašce, která chránila stůl před politím. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, a tak už stačilo jen vytisknout a nadepsat cedulky a lahvičky opatřit okrasným víčkem. A tu je výsledek: zázvorový likér jako prevence proti nachlazení, česnekové kapky na imunitu, třezalkový olej proti popáleninám a k tomu čajové směsi z domácích bylinek. Hodně zdraví v novém roce 2013 přejí Čoupa&Poupa
Poslední víkend před odjezdem na svátky jsme navštívili rodinu mého přítele, kde se zrovna konala zabíjačka. Po delší době jsem se zase viděla se všemi těmi báječnými lidmi, z čehož mám velkou radost. I tam už jsou vánoční přípravy v plném proudu, a tak mi to nedalo se alespoň trošku nezapojit. Ačkoli ve svém bytě z praktických důvodů "pěstuji" pouze plastový stromeček (navzdory tomu, že jej považuji za kýč a umělinu), jelikož tam obvykle celé svátky nejsme, tentokrát jsem neodolala a vyrobila jsem si alespoň tento drobný "živý" svícínek, který mi v odpočítávání zbývajících pracovních dní bude dělat na stole radost :-)
Když jsme před několika měsíci jely s kamarádkami na Dámskou jízdu do Budapešti, narazily jsme při výletě do nedalekého městečka Szentendre (nebo tak nějak - nechtějte po mně, abych správně spelovala Maďarštinu, to je opravdu nadlidský výkon :-)) na úžasný krámek s vánočními ozdobami - od skleněných a plastových po dřevěné a kovové, přírodní i barevné, decentní i kýčovité, zkrátka na co si člověk vzpomněl, všechno krásně seřazené. Kromě toho, že jsme tam nechaly balík, jsme zároveň dostaly nápad zorganizovat si před Vánoci takovou soukromou dílničku, kde bychom si vyrobily přáníčka, ozdoby, visačky na dárky... slovo dalo slovo a druhý prosincový víkend se nápad stal skutečností. Akce se konala v obýváku u ségry, kde bylo dost místa pro veliký stůl a šest tvořeníchtivých ženských. Jelikož byl její přítel zrovna v zahraničí na návštěvě u rodiny, nebyly jsme ničím rušeny. A že to byla akce jak se patří: během těch dvou nabitých dní jsme stihly vyrobit něco málo filcových ozdůbek na stromek, vyzkoušet novou techniku keraplastu, za zvuku koled vypít litry svařáku, zkouknout vánočně naladěný filmek ve 3D, udělat si minikoncert a především se naprosto zamilovat do tvoření přáníček. K dispozici jsme měly spoustu barevných a vzorovaných papírů, raznice, ozdobné nůžky, razítka a stužky a navzdory tomu, že jsme všechny pracovaly se stejným materiálem, vznikly desítky zcela odlišných nápadů. Děkuji všem kamarádkám za úžasně strávený víkend, který svého druhu určitě nebyl poslední!... a zde přikládám výsledky našeho snažení (více obrázků pak naleznete přímo v sekci Tvoření)
Před několika týdny jsem byla nemocná, ležela jsem doma s antibiotiky a koukala na filmy. Ale znáte to - jenom co spadla horečka, začala jsem se trochu nudit... a tak jsem se pomalu pustila do přípravy na letošní Vánoce. Doma jsem našla obal na polštář, který jsem už loni pořídila v Ikea s vidinou, že s ním něco vymyslím... i vymyslela jsem: posloužily zbytky bílého filcu, červené nitě a inspirace americkými Vánocemi první poloviny dvacátého století a vypadl z toho tento houpací koníček :-)
Tak máme Ježíška úspěšně za sebou :-) Musím říct, že letos jsem se při přípravě vánočních dárečků docela zapotila, ale dělala jsem to s radostí! Začala jsem na konci listopadu a skončila den před Štědrým dnem. Pod rukou mi za tu dobu vznikly nejedny náušnice, náhrdelník, šestero andělíčků (na fotografii bohužel jenom pět, jelikož jednoho jsem stihla "udat" dříve, než stihl být zvěčněn) a také vánoční betlémek. Pro ilustraci přikládám souhrnnou fotografii (více o výrobcích v sekci Tvoření). Jak tak na ni zpětně koukám, vlastně mi vůbec není jasné, jak jsem mezi tím stihla ještě dělat svou práci. Mnoo, asi při mně stáli všichni svatí :-D...
Dneska jsem konečně přidala na web něco málo ze svého posledního tvoření - 1 náušnice a 1 komplet. Jelikož jsem před týdnem měla dovolenou a plstila jako o život :-D, brzy přibudou další kousky, hlavně autorské náhrdelníky pro společenské příležitosti, které mě teď neustále napadají, takže až přijde plesová sezóna, budu řádně připravená :-)
Dnešním dnem byl zprovozněn e-shop, takže mnohé z výrobků je již možné zakoupit. Vzhledem k cenám poštovného případným zájemcům doporučuji osobní převzetí, a to buď v Brně nebo v Havířově. Pokud jste v e-shopu nenašli výrobek přesně podle vašeho gusta, nebo byste si přáli jinou barvu či rozměr, prostřednictvím kontaktního formuláře se vám nabízí možnost výroby na přání. Napište mi svůj požadavek a můžeme se domluvit :-) Přeji Vám příjemné brouzdání po stránkách Maickosti.cz, ať už za účelem nákupu a nebo jen tak pro inspiraci...
V současné chvíli je u všech výrobků uveden údaj, že nejsou dostupné a nedají se zakoupit. Ve skutečnosti je jich dostupná poměrně velká část, pouze zatím není zprovozněn e-shop. Tato situace by se měla změnit v několika nejbližších dnech, usilovně se na tom pracuje :-)
Dnes se chystám na festival Blaženburg, kde budeme mít s kamarádkou prodejní stánek se svými rukodělnými výrobky. Počasí sice zatím nevypadá nic moc, ale doufáme, že vše vyjde a když už se neukáže sluníčko, alespoň nám moc nezaprší :-)
Dnešním dnem byla spuštěna testovací verze těchto stránek, na jejich vylepšení se dále pracuje. Postupně nahrávám galerie a brzy by měl být v provozu i e-shop.
